Na základě analýzy zmíněných studií a článků lze mapovat historickou cestu formování terminologie pro koncepty rytmického toku, pulsu a tanečního pocitu (dnes často označovaného jako groove a flow). Tato evoluce začíná v 17. století kvalitativním pojetím času v barokní hudbě, pokračuje přes teoretické úvahy o metru a akcentu v 18. a 19. století, ovlivněné tanečními formami, a vrcholí v 20. století s moderními termíny jako swing, groove a flow, které integrují africko-americké vlivy a propulzivní rytmus v populární hudbě.

Evoluce odráží posun od kvantitativního měření času k kvalitativnímu, tělesnému a emocionálnímu prožitku, silně spojenému s tancem jako sociálním a fyzickým fenoménem.

17. století: Základy v kvalitativním pulsu a Tactus

V 17. století se terminologie zaměřovala na koncept Tactus, který představoval pomalý, stabilní puls (~60 BPM), spojený s kosmickým a lidským rytmem (např. srdeční tep). Tactus nebyl jen kvantitativní, ale hlavně kvalitativní – odrážel pocit času jako „pohybu“ (successive motion), řídící rovnost měření v hudbě a tanci.

• Carissimi (1696) rozlišoval kvalitativní rozdíly v trojitých metrech (Sesquialtera vs. Tripla), ovlivněné emocemi (affetto) a tanečními pohyby.
• Tactus umožňoval jemné úpravy pro expresi, což připomíná dnešní „flow“ jako plynulý, hypnotický tok.

Muffat (1698) popisoval vrai mouvement (pravý pohyb) pro specifické tance. Puls byl spojen s tělesným prožitkem kroků, Tactus se projevoval pohybem ruky nebo nohy, synchronizujícím hudbu s tělem. To položilo základy pro taneční pocit – rytmus jako síla, která „nutí k pohybu“. Je to pradávný předchůdce pojmu groove.

18. století: Evoluce metra a akcentu, vliv tanečních forem

Terminologie se rozšířila o meter (metrum) a akcent. Přecházelo se od mensurálního systému k moderním časovým značkám.

• Mattheson a Kirnberger zavedli Akzenttheorie (hierarchie silných/slabých dob), ovlivněnou poetickými metry.
• Klíčový vliv měly taneční formy: Waltz přinesl 3/4 metrum s typickými otáčkami, syncopation (posun akcentu) dával rytmu energii pro tanec.

Dance topics (Ratner, Allanbrook) popsaly hudební figury analogické k tanečním krokům. V umělecké hudbě se rytmus odděloval od tance, v populární zůstal spojený – vznikal rozkol, který vedl ke vzniku moderních konceptů groove.

19. století: Hypermeter a symetrie, marginalizace tělesného pocitu

Důraz na hypermeter (vyšší úrovně metra) a symetrii. Riemann a Hauptmann viděli rytmus jako dialektický proces, kde akcenty byly dynamické i expresivní. Waltz zůstával esencí tanečního rytmu, ale kritici (Hanslick) marginalizovali taneční pocit jako „fyzický“ a nehodný vysokého umění.

• Taneční formy (polka, mazurka, galop) se šířily, ale terminologie se rozvolňovala.
• Africko-latinské rytmy (tresillo 3-3-2) tvořily kořeny groove – propojení přes taneční puls v populární hudbě.

20. století a moderní éra: Swing, groove a flow jako kulminace

Terminologie se ustálila v pojmech swing (30. léta), groove (50. léta) a flow.

• Swing: Kohezivní rytmický pocit nutící k tanci (v jazzu „in the groove“ = excelentní).
• Groove: Nedefinovatelný, ale pořád uspořádaný pocit rytmu, přitahující k pohybu. Často skrz syncopation na upbeatech.
• Riddim v reggae, flow v hip hopu: Hra s rytmickými očekáváními a řečový tok (propojeno s beatem a pohybem).
• Moderní groove je multimodální (hudba + tanec) – od Lindy hop po groove metal.

Moderní groove i flow navazují na starší koncepce: puls/tactus dávají rámec pro expresivní odchylky, stejně jako v baroku.

Shrnutí evoluce a spojitostí