mail: info@hudebnijazyk.cz tel.: 776800878

Stavy plynutí napříč kulturami: Flow, Mushin, Wu wei a další

Napsal Vít Rokyta | 28. 4. 2025

V životě občas nastanou chvíle, kdy plyneme – jsme tak ponoření do činnosti, že svět kolem jakoby zmizel. Hudebník se ztratí v melodii, učitel s nadšením sleduje, jak se žáci učí, a čas přestává existovat. Tento stav plynutí fascinuje lidi od pradávna. Různé kultury a obory pro něj mají své vlastní názvy a důrazy: psychologický Flow, japonský Mushin, hovorové “Be in the Zone” neboli být v zóně, taoistické Wu wei, duchovní stavy Samádhi a Satori, antické božské šílenství, súfijské Faná, běžeckou euforii běžce, pedagogickou Zónu nejbližšího vývoje, hinduistické poznání Tat Tvam Asi i japonský ideál Shibumi. Pojďme si každý z těchto pojmů přiblížit – co znamenají, odkud pocházejí, kde se uplatňují – a ukázat si na příkladech, že ač vznikly v různých dobách a kulturách, mají mnoho společného.

Flow (stav plynutí v psychologii)

Charakteristika: Flow popsal maďarsko-americký psycholog Mihály Csíkszentmihályi jako stav hlubokého soustředění a pohroužení do činnosti, při němž člověk dělá něco tak naplno a s takovým zalíbením, že vše ostatní ztrácí význam (Flow The Psychology of Optimal Experience - PDFCOFFEE.COM). Prožitek je tak příjemný, že ho vykonáváme pro něj samotný, i kdyby nás to stálo námahu či oběti (Flow The Psychology of Optimal Experience - PDFCOFFEE.COM). Typické je spojení vysoké koncentrace, ztráty pojetí času, pocitu kontroly a radosti z činnosti. Myšlenky na sebe sama nebo okolní starosti mizí – já splývá s tím, co děláme.

Původ a stáří: Termín flow (plynutí) zavedl Csíkszentmihályi v 70. letech 20. století na základě výzkumu umělců, sportovců či šachových mistrů. Ti nezávisle popisovali chvíle nejvyššího výkonu slovy jako “unesen proudem” (odtud flow) (Flow The Psychology of Optimal Experience - PDFCOFFEE.COM). Koncept flow se stal součástí pozitivní psychologie a od 90. let pronikl do mnoha studií o štěstí a motivaci – právě Csíkszentmihályi zjistil, že prožívání flow úzce souvisí s pocity štěstí a naplnění (Flow The Psychology of Optimal Experience - PDFCOFFEE.COM).

Oblasti použití: Flow je pozorováno v umění, sportu, vědě, práci i učení. Například programátor může celé hodiny tvořit kód v úplném zaujetí, nebo dítě stavět kostičky a nevnímat okolí. Pedagogové se snaží navodit flow u žáků tím, že jim zadají úkoly přiměřené obtížnosti – ani moc snadné (nudné), ani příliš těžké (frustrující). Manažeři a trenéři zase hledají, jak dostat tým “do varu”, tedy do flow, protože v něm lidé podávají optimální výkon a zároveň je práce těší.

Konkrétní příklady:

  • V hudbě: Klavírista při improvizaci cítí, že “hudba skrze něj jen plyne” a on sám téměř zmizel v tóninách. Legendární jazzman Duke Ellington popsal, že jeho nejlepší sóla vznikla ve stavu absolutního ponoření – prsty hrály samy od sebe a svět kolem neexistoval.
  • V pedagogice: Učitelka výtvarné výchovy zadá žákům tvořivý úkol a sleduje, jak celá třída ztichla a soustředěně maluje. Žáci jsou v “zóně” – každý pracuje na maximu svých možností, učí se novým dovednostem a zároveň je to nesmírně baví. Tak vypadá flow ve třídě.

(Citace: Csíkszentmihályi, 1990 – definice flow) (Flow The Psychology of Optimal Experience - PDFCOFFEE.COM)

Mushin (無心 – stav “bez mysli”)

Charakteristika: Mushin je japonský koncept pocházející ze zenového buddhismu a bojových umění, znamenající doslova “mysl beze mysli”. Jde o stav, kdy mysl není rozptylována žádnými vědomými myšlenkami, emocemi ani egem – je prázdná, otevřená všemu, a díky tomu může člověk jednat spontánně a pohotově (Combat fear and overcome ego through Mushin meditation - MaArtial). V mushin necítíme strach, hněv ani pochybnost, nevázne nám tok myšlenek; tělo i duch konají v dokonalé harmonii bez zdržení vědomým zvažováním (Combat fear and overcome ego through Mushin meditation - MaArtial). Někdy se mushin popisuje jako “stav klidné pohotovosti” – mysl je tichá, ale připravená okamžitě reagovat.

Původ a stáří: Termín mushin-no-shin se objevuje v japonském zenovém učení už před staletími. Zenoví mistři a samurajové cvičili meditaci právě proto, aby tohoto stavu dosáhli v boji i v běžném životě. Koncept mushin se váže k čínskému wuxin a taoistickým principům wu wei (nejednání), a v japonských bojových školách (šerm, lukostřelba, aikido) je zmiňován po generace. Dodnes je mushin součástí tréninku v tradičních uměních – například šermíř cvičí kata, aby v reálném souboji jednal bez přemýšlení, instinktivně.

Oblasti použití: Nejznámější je mushin v bojových uměních (od kendó po karate). Uplatňuje se však i v umění – třeba v japonské kaligrafii nebo čajovém obřadu, kde mistr nechá štětec či pohyby “plynout” bez rozumové kontroly. Sportovci mimo východní tradici si mushin mohou představit jako stav maximálního soustředění bez vnitřního dialogu. Hudebníci zažívají něco podobného při improvizaci: nehrají „hlavou“, ale srdcem a tělem, bez přemýšlení o každé notě.

Konkrétní příklady:

  • V bojovém umění: Samuraj v souboji nevnímá rušivé myšlenky ani strach – jedná automaticky. Šermíři kendó říkají, že jakmile začnou přemýšlet o útoku, už je pozdě. Když jsou v mushin, jejich tělo reaguje na protivníka samo od sebe správným způsobem. Mistři pak často ani nevědí, jak přesně vítězný sek provedli – „to meč sám vedl ruku“.
  • V hudbě: Zkušený bubeník při jamování upadne do rytmického transu. Nemyslí na noty ani techniku, je v prázdné mysli, ruce jedou samy a on jen s úžasem poslouchá, co z bicích vychází. Tento stav bezmyšlenkovitosti mu umožňuje reagovat na ostatní muzikanty pohotově, jako by měl všechny zvuky v periferním slyšení a věděl okamžitě, co zahrát. Podobně jazzový kytarista může popsat svůj nejlepší výkon slovy: „Nevím, co jsem hrál – prostě to šlo skrze mě.“

Mushin se někdy přirovnává k flow. V lékařském kontextu ho spojují s přechodným vypnutím čelního laloku mozku (tzv. transient hypofrontality), což vysvětluje pocit “bezmyšlenkovitosti” (Mushin State of No Mind In Martial Arts • Shinkan Ryū Kenpō). Kdo zažil mushin, ten ví, že “myšlení” spíše překáží, a skutečné mistrovství přichází, když dokážeme vědomou kontrolu na chvíli vypnout.

(Citace: MaArtial.com – definice mushin) (Combat fear and overcome ego through Mushin meditation - MaArtial)

Be in the Zone (Být „v zóně“)

Charakteristika: Anglické rčení “be in the zone” čili být v zóně je populární označení pro stav podobný flow. Nejčastěji se používá ve sportu nebo umění, když je člověk na vrcholu soustředění a podává maximální výkon s lehkostí. Řekneme, že atlet je “v zóně”, když mu vše vychází – například basketbalista proměňuje jeden hod za druhým a nic ho nerozhází. Je to pocit, že “mám svůj den”: každý pohyb je přesný, akce plynou samy a dotyčný má dojem nepřemožitelnosti. Ve skutečnosti je to jen jiné slovy popsaný flow – moderní termín všedního dne.

Původ a stáří: Fráze “in the zone” se rozšířila v americkém slangu ve 20. století, zejména ve sportovním prostředí. Od poloviny 20. století ji slýcháme od vrcholových sportovců (např. baseballistů či basketbalistů), ale zlidověla i mimo sport. Dnes můžeme slyšet umělce i studenty, jak říkají „dneska jsem fakt v zóně“, když jim jde práce od ruky. Popularizací flow v 90. letech dostalo „být v zóně“ i vědecký základ: často se uvádí, že jde právě o onen optimální stav mezi nudou a stresem, kdy výzva odpovídá dovednostem a člověk se do činnosti ponoří.

Oblasti použití: Hovorově se “v zóně” používá takřka kdekoli – ve sportu, umění, práci, studiu. Sportovci tím myslí krátkodobý stav špičkového výkonu, umělci spíše stav inspirace a ponoru do díla. U studentů nebo v zaměstnání to může znamenat, že dotyčný pracuje velmi efektivně a nic ho neruší. Pro pedagogy je “zóna” signálem, že student je zaujat a učení ho baví – ideální stav výuky.

Konkrétní příklady:

  • Ve sportu: Běžec na dlouhou trať po ~30 minutách cítí, že chytil rytmus – dech, krok i tep jsou sladěné. Najednou přijde “druhá míza” a on zrychluje, cítí euforii a jistotu, že dnes by snad uběhl cokoli. Je v zóně. Podobně hokejový brankář někdy říká, že “viděl puk velký jako meloun” – v zóně se jeho vnímání zpomalilo a on chytal jeden střelecký pokus za druhým bez zaváhání.
  • V umění: Spisovatelka má tvůrčí večer – píše jako o závod, slova se jí jen hrnou, scény románu jakoby sama prožívala. Za pár hodin má hotovou kapitolu a ani neví jak. Byla v tvůrčí zóně, kde postavy “mluvily jejím perem”.

I japonští mistři by řekli, že v těchto chvílích dosáhli mushin. Lze tedy říci, že “být v zóně” je moderní výraz pro totéž, co různé filozofie popisují jako stav plynutí či beze mysli (Mushin State of No Mind In Martial Arts • Shinkan Ryū Kenpō). Když jsme v zóně, podáváme lepší výkony a zároveň je prožíváme intenzivněji – to je důvod, proč sportovci a umělci tolik touží tenhle pocit zažít.

(Citace: Shinkan-ryu.org – mushin jako flow/zóna) (Mushin State of No Mind In Martial Arts • Shinkan Ryū Kenpō)

Wu wei (無為 – nejednání, přirozené konání)

Charakteristika: Wu wei je klíčový pojem čínského taoismu. Doslova znamená “nejednání” či “nekonání”, ale lépe ho chápeme jako jednání bez úsilí a námahy v souladu s přirozeným tokem věcí. Člověk ve stavu wu wei nedělá nic proti přirozenému řádu, ale zároveň nic nezůstává neuděláno (Wuwei | Daoism, Non-Action & Spontaneity | Britannica) – věci se jako by samy odvíjejí správným směrem. Je to spontánní činorodost bez nucení. Kdo jedná ve stylu wu wei, ten pluje s proudem Tao, místo aby s ním bojoval. Výsledkem je efektivita a harmonie – minimum úsilí, maximum výsledku, podobně jako voda, která bez tvaru vyplní každou nádobu a překážku obteče.

Původ a stáří: Pojem wu wei pochází z čínské klasické literatury – zejména z Tao Te ťingu (cca 4.–3. stol. př. n. l.), základního textu taoismu, připisovaného Lao-c’ovi. Tao Te ťing opakovaně chválí “nekonání” – „Tao nečiní a přec nic nezůstává neučiněno“. Koncept převzali i další filozofové období Válčících států (4.–3. stol. př. n. l.) (Wuwei | Daoism, Non-Action & Spontaneity | Britannica). Wu wei ovlivnilo i konfuciánské a buddhistické myšlení v Číně. V období čínských císařů bývalo ideálem vladaře, jenž vládne neviditelně, bez zbytečných zásahů, a říše přesto prospívá (Wuwei | Daoism, Non-Action & Spontaneity | Britannica).

Oblasti použití: Taoistický ideál wu wei se projevuje v politice (nezasahující vládce), v umění (spontánní tvorba), v každodenním životě (nechat věci plynout) i v bojových uměních (už zmíněné mushin je příbuzné – jednat bez záměru). Dnes se o wu wei mluví třeba v managementu (leadership bez mikromanagementu), v psychoterapii (nechat klienta dojít k uvědomění přirozeně) nebo ve sportu (hrát uvolněně, “netlačit na pilu”).

Konkrétní příklady:

  • V umění: Čínský krajinářský malíř sedí před prázdným papírem. Místo aby si dělal detailní skicu, dlouho medituje a sleduje přírodu. Pak rychlými plynulými tahy štětce namaluje horský svah a stromy – obraz vznikl jakoby bez přemýšlení, spontánně. Malíř následoval wu wei: nechal ruku vést Tao.
  • V pedagogice: Učitel nechá žáky pracovat ve skupině na projektu a nezasahuje do každého detailu. Poskytne jen rámec a podporu, jinak vývoj ponechá na žácích. Ti díky tomu projeví vlastní iniciativu a kreativitu. Metoda tzv. „minimálně usměrňovaného učení“ je praktickou ukázkou wu wei ve výuce – učitel nezasahuje víc, než je třeba, a učení se děje přirozeně.

Wu wei můžeme chápat i jako vnitřní postoj: když se naladíme na přirozený běh věcí a nesnažíme se vše kontrolovat, dostaneme se do stavu plynutí. V kontextu flow to znamená nechat své schopnosti jednat spontánně bez přepjaté snahy. Taoističtí mudrcové by řekli, že v flow jsme právě tehdy, když praktikujeme wu wei – jednáme přirozeně v souladu s Tao, s naším okolím i sebou samými (Wuwei | Daoism, Non-Action & Spontaneity | Britannica).

(Citace: Encyclopædia Britannica – wu wei jako přirozené nekonání v souladu s vesmírem) (Wuwei | Daoism, Non-Action & Spontaneity | Britannica)

Samádhi (समाधि – hluboké soustředění, pohroužení)

Charakteristika: Samádhi je sanskrtský termín označující vrcholný stav meditace a koncentrace, kdy dochází ke splynutí vědomí s absolutní skutečností (Samadhi | Definition, Hinduism, Buddhism, Eightfold Path, & Facts | Britannica). Je to stav extatického vytržení a blaženého klidu, ve kterém mysl nepoutají žádné touhy, hněv či jiné rušivé myšlenky ega (Samadhi | Definition, Hinduism, Buddhism, Eightfold Path, & Facts | Britannica). V samádhi člověk zažívá jednotu – jemu samotnému mizí hranice a uvědomuje si propojenost se vším. Hinduisté a buddhisté považují samádhi za nejvyšší stupeň duchovní praxe, někdy také bránu k osvícení (v buddhismu je samádhi součástí Vznešené osmidílné cesty jako “správné soustředění”).

Původ a stáří: Pojem samádhi se objevuje už ve starověkých Upanišadách a později ho systematicky popsal Pataňdžali ve svých Jóga sútrách (cca 3. stol. n. l.) jako osmý, závěrečný stupeň cesty jógy. Samádhi je běžný termín v hinduismu, buddhismu i džinismu. Mnozí indičtí světci (např. Ramakrišna, Ramana Maharši) o samádhi psali jako o nejvyšším prožitku božství (Samadhi | Definition, Hinduism, Buddhism, Eightfold Path, & Facts | Britannica). Stáří konceptu je tedy několik tisíc let. V 19. a 20. století se skrze překlady a díla jako Autobiografie jogína dostal pojem samádhi i do povědomí Západu (např. jako “něco jako nirvána” apod.).

Oblasti použití: Samádhi je primárně duchovní a náboženský pojem – v meditaci, józe, mnišských praxích. Ale můžeme ho přirovnat k extrémnímu flow: maximální soustředění, ztráta ega, pocit blaženosti. V umění se někdy mluví o “samádhi v tanci” či “samádhi v hudbě”, když performer doslova splyne se svým uměním. Pedagogové tento termín nepoužívají, ale mohou usilovat o to, aby se žák plně pohroužil (třeba do četby nebo řešení úlohy) – to by byla sekulární analogie samádhi ve studiu.

Konkrétní příklady:

  • V hudbě: Indický sitárista Ravi Shankar popisoval, že při nejhlubším ponoření do hry cítí stav blaženosti a jakoby se jeho átman (duše) sjednotil s hudbou a publikem. Takové hudební extázi se někdy říká “rága samadhi”, kdy hudebník dosáhne meditativního splynutí se zvukem.
  • Ve spiritualitě: Buddhistický mnich meditující léta v klášteře popisuje zážitek samádhi: úplný klid mysli, čas neexistuje, cítí proud lásky ke všem bytostem a jednotu s vesmírem. Tento stav může trvat minuty nebo i hodiny a pro mystika je potvrzením pokroku na cestě k osvícení.

Z psychologického hlediska je samádhi extrémní případ stavu flow – vnitřní kritik umlkne, veškerá pozornost je sjednocena. Liší se však cílem: zatímco u flow jde často “jen” o optimální prožitek při činnosti, samádhi je hledáno jako cíl sám o sobě v duchovní rovině, stav čistého bytí. Každopádně v obou případech platí, že ego ustupuje do pozadí a nastává hluboký pocit smyslu a radosti (Samadhi | Definition, Hinduism, Buddhism, Eightfold Path, & Facts | Britannica).

(Citace: Encyclopædia Britannica – definice samádhi jako nejvyššího stavu koncentrace, jednoty s absolutnem) (Samadhi | Definition, Hinduism, Buddhism, Eightfold Path, & Facts | Britannica)

Satori (悟り – náhlé osvícení)

Charakteristika: Satori je japonský výraz ze zenového buddhismu označující náhlé prozření či osvícení. Jde o moment “aha!” v duchovní rovině, kdy člověk intuitivně pronikne podstatu skutečnosti. Satori bývá popisováno jako krátký záblesk nirvány – hluboké pochopení, které přesahuje rozum. Zenoví mistři často vedli žáky k satori pomocí paradoxních hádanek (kóanů) či nečekaných metod (výkřik, rána holí), aby mysl na okamžik prorazila omezení logiky a ega. Satori je nepopsatelné slovy, musí být zažito. Na rozdíl od trvalého osvícení (či buddhovství) je satori spíš dočasný vhled, ale velmi významný – mění pohled člověka na svět.

Původ a stáří: Satori je ústřední pojem v japonském zenu, zejména ve škole Rinzai. Kořeny má v čínském čchanovém buddhismu (kde se užíval termín wu pro osvícení). Dá se říci, že jde o zkušenost, kterou popisovali už indičtí buddhisté (např. “vipassaná” vhled), ale slovo satori a důraz na náhlost je typicky zenový. Do povědomí západu pojem vstoupil zejména díky spisům D. T. Suzukiho počátkem 20. století. Dnes je satori známé všem, kdo se zajímají o zen – je to něco, o co zenový žák usiluje, ačkoli paradoxně usilováním toho dosáhnout nelze.

Oblasti použití: Primárně meditace a zenová praxe. Ale slovo satori se objevuje i v běžné řeči v Japonsku pro jakékoli náhlé pochopení. Někdy se používá metaforicky v umění: třeba spisovatel Jack Kerouac (ovlivněný zenem) mluvil o “satori na dálnici” – okamžiku, kdy při cestování najednou pocítil hluboký vhled o životě. V pedagogice by analogií mohlo být, když student náhle pochopí obtížný koncept – takové to “svitlo mi!”. To sice není duchovní osvícení, ale podobný princip náhlosti a intenzity zážitku poznání tam je.

Konkrétní příklady:

  • V zenu: Mladý mnich po letech cvičení jednoho dne štípe dříví a zničehonic ho zaplaví pocit, že “vše je jednota” – zvuk sekery, les, on sám, to všechno je součást jedné reality. V tu chvíli zažije satori, okamžik osvícení. Mistr mu možná jen tiše pokyne – je to tam. Takový zážitek může trvat pár vteřin, ale jeho síla promění mnichovo vnímání.
  • V hudbě: Skladatel při komponování symfonie dlouho nemůže najít vhodné téma. Jedné noci se probudí a v hlavě mu jasně zní celá melodie – prožil tvůrčí satori, náhlé vnuknutí. Okamžitě vstane a zapíše noty. Ráno se diví, odkud to přišlo – “skoro jako by mi to někdo seslal”.

Satori bývá definováno jako “náhlé osvícení a stav vědomí dosažený intuitivním prozřením – duchovní cíl zenu” (SATORI Definition & Meaning - Merriam-Webster). V kontextu flow představuje satori spíše krátký vrcholný moment v rámci delší cesty. Zatímco flow (nebo samádhi) může trvat delší dobu, satori je okamžik – ale může nám ukázat směr. Pro tvůrce či učícího se může takové “aha!” znamenat obrovskou motivaci a radost – je to záblesk možnosti, kam až naše mysl či dovednost může dosáhnout.

(Citace: Merriam-Webster – definice satori jako náhlého osvícení, duchovního cíle zenového buddhismu) (SATORI Definition & Meaning - Merriam-Webster)

Božské šílenství (Divine Frenzy)

Charakteristika: Pod pojmem “božské šílenství” rozumíme stav extatického vytržení či inspirace, který je připisován zásahu božských sil. V západní tradici o něm psal už Platón – podle něj může šílenství seslané bohy přinést největší požehnání (Quote by Plato: “Madness, provided it comes as the gift of heave...”). Jde o paradoxní myšlenku, že někdy je stav “mimo rozum” (mania) zdrojem nejvyšší inspirace, pravdy či krásy. Patří sem například prorocké vytržení, básnická inspirace, mystická extáze nebo zamilovanost – vše považované za formy božského poblouznění, kdy člověk překračuje běžné rozumové uvažování. Božské šílenství se vyznačuje intenzivní emocionalitou, pocitem posednutí něčím vyšším a často výjimečnými tvůrčími či duchovními výkony.

Původ a stáří: Koncept pochází z antického Řecka. Platón ve svém dialogu Faidros rozlišuje čtyři druhy božského šílenství: prorocké (od Apollóna), mystické/rituální (od Dionýsa), básnické (od Múz) a milostné (od Afrodíty) (Quote by Plato: “Madness, provided it comes as the gift of heave...”). Ve starověku se věřilo, že básník nebo věštec tvoří či mluví nejlépe tehdy, je-li “vytržen bohem” – tedy v transu, nadšení (řecky enthusiasmos, doslova “naplnění bohem”). Podobné koncepty najdeme i jinde: např. v hinduismu božské šílenství zmiňuje Šivaistická tradice (pojmy unmatta), v súfismu byla extáze tančících dervišů někdy nahlížena jako druh “šílenství z lásky k Bohu”.

Oblasti použití: Poézie, hudba, tanec a prorokování – to jsou klasické oblasti, kde se o božském šílenství mluví. Básníci od Platóna po romantiky zmiňovali stav, kdy “verše přicházejí samy” ve zvláštním opojení. Skladatelé (např. Beethoven) někdy budili dojem “šílenství”, když v záchvatech inspirace tvořili hudbu. Náboženství zná fenomény jako mluvení v jazycích, extatické tance, prorocké vize – ty byly vykládány buď jako posedlost ďáblem (negativně), nebo jako božské vytržení (pozitivně). Dnes bychom některé případy asi popsali psychologicky (trance, disociace), ale metafora “božské šílenství” se používá dál například v popisech výjimečných uměleckých výkonů.

Konkrétní příklady:

  • V hudbě: Představme si dirigenta, který v zápalu diriguje jako smyslů zbavený, oči vyvalené, vlasy rozcuchané, ale orchestr pod jeho vedením hraje božsky. Po koncertě padne vysílením – byl v extázi. Diváci mohou říct: “Byl jak posedlý múzou.” Podobně fanoušci rocku mluví o kytaristech typu Jimi Hendrixe: “na pódiu ho chytlo amok, ale co předvedl, bylo nadpozemské”.
  • V literatuře: Anglický romantický básník Samuel Taylor Coleridge údajně napsal báseň Kubla Khan po opiovém snu – procitl ve vizionářském rozpoložení a rychle veršoval, dokud inspirované “šílenství” neodeznělo. Sám básník pak dílo považoval za jakési poselství z podvědomí či od múz.

Platón výstižně řekl, že šílenství přicházející jako dar z nebe je kanálem, skrze nějž dostáváme největší požehnání (Quote by Plato: “Madness, provided it comes as the gift of heave...”). Míní tím, že největší díla a pravdy často nevznikají chladnou úvahou, ale v extázi, kdy člověk překročí běžné vnímání. Pro tvůrčího člověka je takové “božské poblouznění” někdy vrcholem inspirace – přichází nevypočitatelně, ale přináší neobyčejné nápady. Ve vztahu k flow je božské šílenství extrémní, mystická varianta: flow v umění může hraničit s pocitem, že umělce “vede” vyšší síla, a právě tehdy vznikají díla, která on sám pak obdivuje, jako by je ani nevytvořil on, ale něco skrze něj.

(Citace: Platón, Faidros – „Šílenství seslané z nebes je cestou k největšímu požehnání… šílenství přichází od Boha, střízlivý rozum jen od lidí.“) (Quote by Plato: “Madness, provided it comes as the gift of heave...”)

Faná (فناء – mystické splynutí, "zničení" sebe v božství)

Charakteristika: Faná je arabský termín ze súfismu (islámské mystiky) znamenající doslova “vyhasnutí” nebo “zničení”. Označuje stav, kdy jedinec zcela potlačí či rozpustí své ego v jednotě s Bohem (Shaṭḥ | Islamic Mysticism, Sufi Practices & Islamic Philosophy | Britannica). Mystik v stavu faná prožívá, že jeho osobní já “zemřelo” a zůstává jen vědomí Boží přítomnosti. Je to vlastně vrchol extáze lásky k Bohu – člověk je tak “pohlcen” Bohem, že nevnímá světskou realitu (Shaṭḥ | Islamic Mysticism, Sufi Practices & Islamic Philosophy | Britannica). Navenek může být faná provázena transovými projevy, výkřiky, básněním nebo naopak strnulou extází. Po dosažení faná (zničení sebe) následuje stav baqá – “přetrvání” v Bohu, kdy mystik žije, ale už ne jako oddělené ego, nýbrž jako nástroj božské vůle.

Původ a stáří: Koncept faná se vyvinul v raném středověku mezi súfijskými světci v oblasti Persie a Střední Asie (8.–10. století). Slavní súfijové jako Bájazíd Bastámí či Mansúr al-Halládž popisovali stavy jednoty s Bohem; Halládž proslul výrokem “Ana’l-Haqq” (Já jsem Pravda), což interpretovali jako výraz faná – jeho ego zmizelo a skrze něj mluví Bůh (Pravda). Za to byl ovšem obviněn z kacířství a popraven (Shaṭḥ | Islamic Mysticism, Sufi Practices & Islamic Philosophy | Britannica). Faná se tedy ve středověku setkávala i s nepochopením ortodoxních duchovních. Přesto súfijská literatura (např. básně Rúmího ve 13. stol.) je plná obrazů milence spalujícího se v lásce k Milovanému (Bohu) – to je poetické vyjádření faná. Koncept přetrval dodnes v súfijských řádech.

Oblasti použití: Mystická praxe – meditace, recitace Božích jmen (dhikr), hudební rituály (samá’). Tam súfijové usilují o faná. Přeneseně se dá o “fanatickém” zaujetí (zajímavé, slovo fanatický má stejný kořen) mluvit i jinde: třeba když se někdo “úplně ztratí” v nějaké činnosti nebo lásce. V běžné pedagogice či umění se termín faná nepoužívá, ale analogií je stav, kdy úplně vypneme sebereflexi. Například herec naplno prožije postavu a “zapomene na sebe” – není to náboženské, ale princip podobný (ego ustoupilo).

Konkrétní příklady:

  • V súfijském rituálu: Skupina dervišů tančí vířivý tanec za doprovodu bubnů a zpěvu jmen Alláha. Jeden z nich postupně upadá do transu – oči v sloup, pohyby automatické. Cítí, že v srdci má pouze Boha, jeho vlastní já se rozplývá. Najednou z něj vytryskne poezie chval Bohu nebo výkřik „On, pouze On!“. Jeho učitel chápe, že žák zakouší faná – extatické splynutí.
  • V hudbě: Zpěvačka gospelů v kostele zpívá s takovou vášní, až se dostává do tranzu – slzy jí tečou, ruce zdvižené, vnímá jen Boží lásku ve zpěvu. Po písni si ani nevybavuje, co se kolem dělo. I to lze popsat jako drobnou formu faná – já zmizelo, zůstal jen duchovní prožitek.

Faná je tedy podobné samádhi či flow, ale v teistickém rámci: jedinec zmizí v nekonečném. Jak popisuje Encyclopædia Britannica, súfí v extatickém vytržení cítí, že je přemožen božskou přítomností natolik, že ztrácí kontakt s pozemskou realitou (Shaṭḥ | Islamic Mysticism, Sufi Practices & Islamic Philosophy | Britannica). Pro praktický život běžného člověka faná znamená asi tolik: absolutní zaujetí něčím, co přesahuje nás samé. Pro hudebníka to může být chvíle, kdy “hudba je větší než já”, pro učitele moment, kdy třída tvoří jednotu ducha a on je jen facilitátor. Ačkoli slovo faná patří mystikům, princip – sebeodevzdání něčemu většímu – se objevuje i v sekulárních stavech flow.

(Citace: Encyclopædia Britannica – súfijové ve stavu faná ztrácejí sebe v božské přítomnosti) (Shaṭḥ | Islamic Mysticism, Sufi Practices & Islamic Philosophy | Britannica)

Euforie běžce (Runner’s High)

Charakteristika: “Euforie běžce” je termín z fyziologie a sportovní psychologie popisující krátkodobý stav blaženosti a uvolnění, který se dostavuje po dlouhodobějším intenzivním běhu či cvičení. Běžci ho popisují jako náhlý příval radosti, lehkosti a energie, často spojený se snížením vnímání bolesti a únavy (Runner's High: What It Is, How You Get It, and Other Benefits). Prostě najednou máte pocit, že byste mohli běžet dál a dál, s úsměvem na tváři. Tento stav trvá obvykle pár minut, někdy déle, a pak pozvolna odezní. Je doprovázen změnami v mozku – dříve se dával do souvislosti s vyplavením endorfinů (hormonů štěstí) během námahy, novější výzkumy ukazují i na roli endokanabinoidů (látek podobných látkám v konopí, které si tělo vyrábí samo) (Runner's High: What It Is, How You Get It, and Other Benefits). Tyto chemické procesy navozují pocity euforie, klidu a redukci úzkosti i bolesti.

Původ a stáří: Pojem “runner’s high” vznikl mezi běžci v USA asi v 70. letech 20. stol., kdy se začal popularizovat jogging a vědci poprvé objevili endorfiny. V 80. letech se euforie běžce stala známým fenoménem – spousta amatérských běžců hlásila, že po ~30–40 minutách běhu se dostaví “opojný” pocit. Od té doby se zkoumá: kolem roku 2008 se zjistilo, že na rozdíl od původního předpokladu endorfiny nemusí samy o sobě za euforii běžce plně odpovídat – významnou roli hrají i endokanabinoidy (Runner's High: What It Is, How You Get It, and Other Benefits). Každopádně je to moderní pojmenování, neznámé před druhou polovinou 20. století (ačkoli lidé asi tento pocit zažívali odjakživa – třeba antičtí běžci jen neměli termín).

Oblasti použití: Hlavně vytrvalostní sporty – běh, cyklistika, veslování, plavání, triatlon. Ale mluví se i o “cvičící euforii” obecně u delší fyzické zátěže. Někteří lidé popisují podobnou euforii po intenzivní tanci či aerobiku. V jiné oblasti než fyzická námaha se tento konkrétní termín nepoužívá. Nicméně analogický stav “vyplavených endorfinů” může nastat i po adrenalinových zážitcích nebo saunování apod. – zkrátka tělo zalije chemie štěstí. V pedagogice tenhle pojem nemá přímé místo, ale učitel tělocviku by mohl studentům vysvětlit, proč se po rozběhání cítí tak dobře.

Konkrétní příklady:

  • Ve sportu: Maratonský běžec se často protrápí prvních ~5 km, tělo protestuje. Kolem 8. kilometru ale přijde zlom – najednou se běží lehce, dostaví se euforie, člověk se až zasměje z čiré radosti z pohybu. To je ono “runner’s high”. Běžec pak třeba dalších 10 km běží s úsměvem, než přijde únava. Někteří to popisují doslova jako “stav opojení bez drog”.
  • V běžném životě: Člověk si jde z frustrace zaběhat. Po půlhodině intenzivního běhu se vrací domů zpocený, ale v euforii – špatná nálada je pryč, cítí klid a štěstí. Mozek zaplavil endorfin a endokanabinoid, výsledek: problémy se zdají menší, svět je krásnější. Proto se mimochodem říká, že sport je výborný prostředek na stres či depresi.

Euforie běžce ukazuje, že i tělesné plynutí je možné – nejde jen o duševní činnosti. Zatímco u flow v práci či umění jsou spouštěčem intelektuální nebo tvůrčí výzvy, u runner’s high je spouštěčem rytmická fyzická aktivita. Výsledek má společné rysy: subjektivně velmi příjemný stav, změněné vnímání (méně bolesti, čas může ubíhat jinak) a pocit, že bychom mohli pokračovat bez námahy (Runner's High: What It Is, How You Get It, and Other Benefits). A stejně jako jiné druhy flow je i euforie běžce motivační – kdo ji zažije, často se k běhu vrací, protože “ten pocit stojí za to”.

(Citace: Healthline – definice euforie běžce jako krátkého stavu euforie a uvolnění po intenzivním cvičení) (Runner's High: What It Is, How You Get It, and Other Benefits)

Zóna nejbližšího vývoje (Zone of Proximal Development)

Charakteristika: Zóna nejbližšího (proximálního) vývoje (ZPV) je pojem z pedagogiky a vývojové psychologie, zavedený lvovským psychologem Lvem Vygotským. Označuje oblast úkolů, které žák ještě sám nezvládne, ale dokáže je vyřešit s pomocí učitele nebo ve spolupráci s někým zkušenějším (What is the zone of proximal development? - Lifestyle - HowStuffWorks). Jde tedy o “zónu” mezi aktuální samostatnou schopností a potenciální schopností s dopomocí. V této zóně probíhá nejefektivnější učení – dítě je vystaveno výzvě, která je nad jeho současné síly, ale při vedení nebo spolupráci ji dokáže překonat, čímž se něco nového naučí. Jakmile se to naučí, posouvá se hranice jeho aktuálních schopností a vzniká nová ZPV pro další pokročilejší úkoly.

Původ a stáří: Koncept Zóny nejbližšího vývoje formuloval Lev Vygotskij v 30. letech 20. století. Po jeho smrti se teorie šířila zejména od 60. let, kdy byly jeho práce přeloženy do angličtiny. Dnes je ZPV základním kamenem moderní pedagogiky – najdeme ji v učebnicích didaktiky, psychologie učení atd. Vygotského definice říká, že ZPV je “rozdíl mezi úrovní aktuálního vývoje, jak ji určujeme samostatným řešením problému, a úrovní potenciálního vývoje, jak ji určujeme řešením problému za vedení dospělého nebo ve spolupráci s pokročilejšími vrstevníky.” (parafráze) (What is the zone of proximal development? - Lifestyle - HowStuffWorks). Tento princip vychází z myšlenky, že sociální interakce a vedení jsou klíčové pro učení – dítě se nejlépe rozvíjí v kontaktu s někým zkušenějším, kdo ho kousek posune.

Oblasti použití: Školní vzdělávání – učitelé mají stanovovat výuku tak, aby operovali v ZPV žáků (úkoly ani moc lehké, ani nedosažitelně těžké bez pomoci). Rodiče také přirozeně fungují jako průvodci dětí v jejich ZPV (např. společné skládání puzzle, kdy rodič trochu pomůže). V koučinku a mentorství dospělých se koncept také využívá – mentor dává chráněné výzvy. Mimo pedagogiku se ZPV konkrétně jinde nepoužívá, ale analogie najdeme: např. v herním designu se mluví o “optimal challenge” – hra musí být tak akorát těžká, aby hráč rostl (což je totéž v zelené zóně). V teorii flow se přímo říká: flow vzniká, když jsou na nás kladeny požadavky těsně nad úrovní, kterou zvládáme – tedy v naší pomyslné zóně nejbližšího vývoje!

Konkrétní příklady:

  • Ve škole: Druháci se učí násobilku. Samostatně zatím zvládnou jen malou násobilku, ale s pomocí paní učitelky, která jim napovídá a ukazuje postup, dokáží vypočítat i složitější příklad. Jsou tím pádem v zóně nejbližšího vývoje – za asistence zvládnou víc, než zatím sami umí. Postupně, jak cvičí s podporou, se tyto úkoly stanou samostatně zvládnutelné (posun zóny).
  • Při výuce hudby: Houslista se sám naučil stupnice, ale skladbu od Bacha by sám nedal. Učitel mu však obtížné pasáže rozfázuje, zahraje mu je a vede jeho cvičení. Žák zjistí, že s učitelovou pomocí dokáže skladbu krok za krokem zahrát – je to nad jeho aktuální schopnosti, ale v jeho ZPV díky vedení. Za pár týdnů už tu skladbu zahraje i sám a jeho schopnost se tím natrvalo zvýší.

Zóna nejbližšího vývoje úzce souvisí s flow a mushin v tom smyslu, že když jsme právě v té “akorát” výzvě, máme největší šanci pocítit plynutí. Pokud by úkoly byly daleko za ZPV (tedy i s pomocí nezvládnutelné), dostaví se úzkost a flow nenastane. Naopak úkoly pod úrovní (mimo ZPV na spodní hranici) vedou k nudě – také bez flow. Proto dobrý učitel i trenér stále vyvažuje obtížnost tak, aby žáci pracovali ve své zóně nejbližšího vývoje. Je to vlastně pedagogický recept na flow: dej studentům výzvy, které zvládnou s tvou pomocí, a postupně je nech osamostatnit (What is the zone of proximal development? - Lifestyle - HowStuffWorks).

(Citace: HowStuffWorks – definice ZPV jako rozdílu mezi tím, co žák zvládne sám a s vedením) (What is the zone of proximal development? - Lifestyle - HowStuffWorks)

Tat Tvam Asi (तत् त्वम् असि – „Ty jsi tím“, jednota átma a brahma)

Charakteristika: Tat tvam asi je sanskrtská věta z Upanišad, doslova znamená „To jsi ty“ nebo překládáno archaicky „Ty jsi Tím“ (ve smyslu Ty jsi to Tat). Je to mahávákja – “velký výrok” védántské filozofie – který vyjadřuje, že jedinečné individuální já (átman) je ve své podstatě totožné s nejvyšší univerzální skutečností (brahma) (Tat Tvam Asi: Significance and symbolism). Jinak řečeno: to božské, nekonečné (Tat) a tvé vlastní bytí (tvam) nejsou dvě odlišné věci – jsou jedním. Jde o hluboký stav poznání jednoty, ke kterému se dospěje spíše vhledem než rozumem. Když mudrc říká žákovi "Tat tvam asi", znamená to: Ty (zdánlivě malý člověk) jsi ve skutečnosti totožný s tím nekonečným Bytím.

Původ a stáří: Tento výrok pochází z Čhándógja upanišady (asi 8.–6. stol. př. n. l.), z příběhu, kde otec Uddálaka opakovaně učí syna Švetakétu, že „tat tvam asi, švetaketo“ – „Ty, Švetakéte, jsi ono (brahma)“. Od té doby se stal jedním z nejcitovanějších vět v hinduismu. Filozofické školy védánty (Šankara atd.) ho interpretovaly jako důkaz nedvojnosti (advaita) – že individuální duše a kosmické božství jsou jedno. Tento koncept je starý přes 2500 let. V 19.–20. stol. se dostal do povědomí i mimo Indii díky překladům Upanišad a popularizátorům jako Vivekánanda. Například slavný výrok „Tat tvam asi“ se objevuje v literatuře, filozofických esejích a dodnes inspiruje hledače duchovna na celém světě.

Oblasti použití: Primárně hinduistická filozofie a meditace. Adept meditace pomocí této mahávákji rozjímá o jednotě Atman–Brahman. V širším kulturním kontextu se “ty jsi to” někdy používá jako symbol myšlenky, že všichni jsme součástí jednotného celku. Například v humanistické psychologii se občas cituje tat tvam asi pro vyjádření spojení člověka s univerzem. V pedagogice může vzdáleně souviset: učitel může dát studentovi najevo “Poznání už máš v sobě, ty jsi to” – ale to je spíše poetická licence. V hudbě nebo umění by analogie mohla být pocit, kdy umělec cítí jednotu s publikem a vesmírem skrze své dílo – opět jakési “ty jsi to”.

Konkrétní příklady:

  • V duchovní praxi: Jogín sedí v meditaci a opakuje si v duchu “tat tvam asi”. Zpočátku to jsou jen slova, ale po letech praxe zažije chvíli, kdy pocítí absolutní jednotu se vším – uvědomí si, že jeho vnitřní já a kosmos jsou jedno a totéž. Tento zážitek je provázen obrovským pocitem míru a štěstí.
  • V běžném životě (metafora): Člověk stojí v noci na kopci, dívá se na hvězdnou oblohu. Najednou ho napadne: “Jsem prach hvězd – vlastně jsem součástí toho vesmíru, který vidím.” Na moment ho zalije posvátný pocit jednoty s hvězdami. To je takové spontánní tat tvam asi pro materialistu – uvědomění, že “já jsem také tohle vše”.

Tat tvam asi zdůrazňuje sjednocující rys zkušenosti plynutí. Když člověk zažívá hluboký flow nebo mystický stav, často popisuje, že se cítil v jednotě s něčím větším – s hudbou, s přírodou, s ostatními lidmi. Právě tento pocit jednoty napříč individualitou je podstatou tat tvam asi (Tat Tvam Asi: Significance and symbolism). Ve všech stavech plynutí napříč kulturami nacházíme podobný moment: zmizí bariéra mezi subjektem a objektem, mezi “já” a “to”. A najednou – Ty jsi To.

(Citace: Wisdom Library – tat tvam asi zdůrazňuje jednotu individuálního já a nejvyšší reality) (Tat Tvam Asi: Significance and symbolism)

Shibumi (渋み – nenucená dokonalost a tichá elegance)

Charakteristika: Shibumi je japonský koncept estetiky, který můžeme volně přeložit jako “nenucená, elegantní jednoduchost” nebo také “nádech dokonalosti bez okázalosti”. Označuje kvalitu, kdy je něco krásné a dokonalé právě svou jednoduchostí, střídmostí a nevýbojností (What is Shibumi? Where does it come from? - Shibumi Design Studios). Shibumi se projevuje jako tichá rafinovanost – nic okázalého, ale v té skromnosti je hloubka a mistrovství. Často se tím popisuje třeba umělecké dílo nebo osobnost, která dosáhla mistrovství, ale nepředvádí se – působí přirozeně, samozřejmě. Populárně se shibumi překládá i jako “effortless perfection” – dokonalost beze snahy (What is Shibumi? Where does it come from? - Shibumi Design Studios). Kdo nebo co je shibui, to je vybroušené dlouhou praxí, avšak navenek nenápadné.

Původ a stáří: Slovo shibui původně v japonštině znamenalo “trpký, svíravý” (chuťový vjem), ale postupně nabylo estetický význam. Už v období Edo (17.–19. stol.) se mluvilo o shibui čaji, oblečení atd., tedy o jednoduché, nevýrazné, přesto kultivované kráse. Koncept souvisí s dalšími japonskými estetikami jako wabi-sabi (krása prostoty a pomíjivosti) či iki (vytříbená přitažlivost). Pro západní svět objevil kouzlo slova shibumi spisovatel Trevanian, který v roce 1979 vydal špionážní román Shibumi. Ten v úvodu (fiktivně) definuje shibumi a tím slovo zpopularizoval. Dnes se shibumi používá nejen v Japonsku, ale i mezi designéry a umělci po celém světě jako ideál “méně je více”.

Oblasti použití: Design, architektura, umění, lifestyle – tam se o shibumi mluví často. Například minimalistický interiér s pár dokonalými detaily může mít shibui kvalitu. V osobním rozvoji se shibumi někdy zmiňuje jako stav, kdy člověk dosáhl mistrovství a klidu (např. mistr bojových umění, který je skromný a tichý). V pedagogice by analogií mohl být učitel, jehož styl je velmi jednoduchý a klidný, přesto studenti dosahují výborných výsledků – jeho mistrovství působí nenápadně. A v hudbě? Třeba zkušený jazzový veterán zahraje jen pár tónů, ale každý z nich je přesný, krásný – žádná exhibice, jen esence muzikality. To je hudební shibumi.

Konkrétní příklady:

  • V umění: Mistrovský kaligraf napíše jedním tahem znak. Není tam nic navíc, linka je střídmá – a přesto z ní sálá život. Divák cítí, že tohle mohl napsat jen ten, kdo má za sebou desítky let cvičení. To je shibumi: zdánlivě prosté dílo, v němž se skrývá hluboká dokonalost.
  • V životním stylu: Představme si zenového zahradníka. Jeho zahrada není oslnivá květy, spíše mech, kámen, pár keřů. Vypadá to přirozeně, skoro obyčejně – ale když v ní sedíte, cítíte dokonalou harmonii. Zahrada je výsledkem pečlivého, nenápadného umu. Klidná krása, která neruší – to je shibumi.

V jistém smyslu je shibumi cílem, kam může směřovat ten, kdo opakovaně zažívá flow a zdokonaluje své dovednosti. Po letech plynutí v činnosti se mistr dostane na úroveň, kdy dělá obtížné věci s lehkostí a bez okázalosti – a to ostatní vnímají jako “úžasnou jednoduchost”. Shibumi osobnost nepotřebuje ego (podobně jako mushin), nekřičí do světa své kvality – prostě je, koná v tichosti, ale dokonale (What is Shibumi? Where does it come from? - Shibumi Design Studios). Pro hudebníky či učitele může být shibumi inspirací: není třeba efektů a předvádění, skutečná mistrovská flow se pozná podle klidné síly.

(Citace: Shibumi Design Studios / Wikipedia – shibui: estetika jednoduché, nenápadné krásy; shibumi jako „effortless perfection“) (What is Shibumi? Where does it come from? - Shibumi Design Studios)

Společné znaky stavů plynutí napříč kulturami

Přestože výše popsané pojmy pocházejí z různých koutů světa a z různých dob, mají pozoruhodně podobné rysy. Mezi společné znaky těchto stavů patří zejména:

  • Ztráta sebe sama (ego): Ať už tomu říkáme mushin (bezmyšlenkovitost), samádhi (překročení ega), faná (zničení sebe) či flow (splynutí s činností), vždy dochází k tomu, že ustupuje naše sebereflexe a pocit odděleného já. Člověk splyne buď s tím, co dělá, nebo s širším principem (Bohem, uměním, atd.). Je tu jednota subjektu a objektu – v terminologii tat tvam asi: já jsem to.
  • Intenzivní soustředění: Ve všech stavech je přítomna maximální koncentrace na přítomný okamžik. Myšlenky neodbíhají jinam, pozornost je uzamčena na teď a tady. Ať bojovník v mushin sleduje každý pohyb protivníka, nebo vědec v “zóně” hltá data z experimentu, jejich pozornost je absolutní.
  • Změněné vnímání času a prostoru: Subjektivně často čas plyne jinak – buď se zdá zrychlený (hodiny uběhnou jako chvilka v flow), nebo naopak zpomalený (sportovec v zóně vidí situaci “v zpomaleném filmu”). Vnější svět může na chvíli zmizet z vnímání – hudebník v extázi nevnímá publikum, mystik v samádhi necítí tělo.
  • Příjemné pocity, euforie, klid: Ačkoli se to projevuje různě (od tiché radosti v samádhi po divokou extázi v božském šílenství), všechny tyto stavy jsou subjektivně vysoce pozitivní a naplňující. Často se popisují jako nejšťastnější momenty života. Člověk cítí štěstí, blaženost, uspokojení, dokonce i když navenek dře (běžec cítí euforii i přes fyzickou námahu).
  • Spontaneita a lehkost: Výkon v těchto stavech působí bez námahy, automaticky – je to “effortless”. Mistr koná dokonale, aniž by se zdálo, že se snaží (shibumi efekt). Činnosti plynou hladce (flow), není tam křeč ani zásek. I když jde o obtížné věci, vykonávající je vnímá jako pod kontrolou a přirozené.
  • Zvýšená kreativita a výkon: Většina těchto stavů je optimální pro tvořivost a učení. V zóně malujeme nejlepší obrazy, v flow řešíme nejtěžší úkoly, v božské mánii vznikají mistrovské básně. Často po takovém stavu zjistíme, že jsme vytvořili něco nad své běžné schopnosti. Je to, jako by se odemkl plný potenciál mysli či těla.
  • Nemožnost úmyslného vynucení: Všechny stavy mají společné i to, že je nelze dosáhnout přímo křečovitě vůlí. Přicházejí jako výsledek určité přípravy, ale taky uvolnění. Když se příliš snažíme “dostat do flow” nebo “zažít satori”, tím spíše to nepřijde. Je třeba dovednosti trénovat, nastavit podmínky – a pak nechat stav přijít spontánně (princip wu wei).

Souvislosti napříč kulturami

Je fascinující, že různé kultury pojmenovaly obdobné fenomény. Každá sice akcentuje jiné aspekty (např. Západ zkoumá flow vědecky na výkon, Východ duchovně na osvícení), ale v jádru mluví o vrcholné lidské zkušenosti, kdy překračujeme běžné limity. Tyto pojmy ukazují, že lidská psychika má univerzální schopnost dostat se do zvláštního stavu vědomí, ať už skrze meditaci, modlitbu, umění nebo sport.

Historicky možná tyto koncepty vznikaly nezávisle – zenoví mniši nevěděli o řeckých filozofech a antičtí atleti netušili nic o indických jógínech. Přesto všichni objevili, že existuje stav optimální zkušenosti, kdy se lidská bytost cítí propojena s něčím větším a podává nejlepší výkony. Moderní neurověda to dokládá: při hluboké meditaci jogína, při flow hudebníka i při extázi derviše se podobně mění aktivita mozku (např. utlumí se určitá centra, zvýší synchronizace různých oblastí). Jako by existovala “zóna lidského vědomí”, do níž se lze dostat různými cestami.

Napříč kulturami se také sdílí myšlenka, že tento stav je zdrojem poznání a pravdy. Východní mudrci věřili, že v samádhi či satori poznáváme skutečnost takovou, jaká je (bez iluzí). Platón tvrdil, že duše v božské mánii může nahlédnout ideje pravdy a krásy. Moderní psychologie zas říká, že v flow se učíme a tvoříme nejefektivněji – jakási pravda o našem optimálním fungování. Všechno to poukazuje k tomu, že v tomhle stavu jsme více sami sebou a zároveň více spojeni s celkem.

Je také pozoruhodné, že mnohé tradice pokládají tyto stavy za dar: Řekne se “políbila ho múza”, “Bůh v něm působí”, “Tao jím proudí”. Moderněji mluvíme o “zóně” či “flow”, což naznačuje něco, do čeho vstoupíme, co nás unáší. To ukazuje pokoru – člověk cítí, že v tom stavu on sám není jediným činitelem, že je součástí něčeho většího, co skrze něj jedná.

Proč je stav plynutí od pradávna klíčový pro tvorbu, učení i štěstí

Ve všech těchto konceptech se skrývá odpověď na otázku, kdy jsou lidé nejkreativnější, kdy se nejlépe učí a kdy jsou nejšťastnější. A odpověď zní: když zažívají stav plynutí.

  • Tvorba: Nejlepší umělecká díla, vědecké objevy či vynálezy často vznikly, když autor “zapomněl na svět” a plně se ponořil do tvoření. Tehdy k němu přicházely nápady zdánlivě odnikud (múzy šeptaly) a on je jen zapisoval. Flow a jemu podobné stavy odemykají v mozku nové asociace a nápady, protože vyřadí vnitřního kritika a umožní svobodně kombinovat. Také dávají vytrvalost – člověk vydrží pracovat dlouho s radostí, což vede k dokončení velkých děl. Není náhodou, že spousta umělců a inovátorů popisuje chvíle inspirace jako svoje nejvyšší štěstí a smysl práce.
  • Učení: Kdy se nejlépe učíme? Když nás to baví a jsme tím pohlceni. Vygotského zóna nejbližšího vývoje přesně zapadá: optimální výzva + vedení -> žák je zaujat, dostává se do flow a učí se jakoby mimochodem. Když se dítě ponoří do hry (která ho nefrustruje ani nenudí), naučí se při ní spoustu dovedností spontánně. Moderní vzdělávací metody proto kladou důraz na zážitkové učení, projektové úkoly, hry – to vše zvyšuje šanci na flow. A jak ukázal Csíkszentmihályi, lidé v flow se učí nejen dovednosti, ale i to, že učení může být samo o sobě radost. To je pro celoživotní vzdělávání klíčové.
  • Štěstí a smysl: Flow bylo přímo označeno za “recept na štěstí” (Flow The Psychology of Optimal Experience - PDFCOFFEE.COM). Když prožíváme tyto stavy, cítíme se naplnění, silně naživu. Dlouhodobě lidé, kteří dokáží nacházet flow v práci, koníčcích či duchovní praxi, vykazují vyšší pocit životního štěstí a smysluplnosti. Proč? Protože v těchto okamžicích rozkvétáme – využíváme plně svůj potenciál a zároveň cítíme přesah. Od pradávna lidé hledali štěstí v extatických rituálech, v umění, v náboženství. Ty nejlepší okamžiky života – ať už je to vrcholný sportovní výkon, meditace při západu slunce, koncert s duší – mají společné, že jsme v nich byli ponořeni a spojeni. Proto všechny kultury tyto zážitky opěvují a podporují. Je to zdroj duševní pohody. Dokonce i terapeuticky: někdo s úzkostmi či trápením často říká, že úlevu našel, když se do něčeho zabrál a zapomněl na sebe.

Závěrem můžeme říct, že stav plynutí je univerzální poklad lidského druhu. Je to něco, co dělá život stojícím za to – ty chvíle, kdy jsme plně přítomni, kreativní, spojení s druhými či s celkem, a hluboce šťastní. Ať už ho dosáhneme při hraní na kytaru, běhání v lese nebo meditaci, máme na okamžik pocit, že život plyne, jak má. Kultury po tisíciletí vymyslely různé cesty k tomuto stavu (rituály, cvičení, učení se řemeslu) a daly mu různá jména, ale všechny uznaly jeho nesmírný význam pro lidského ducha. Pro hudebníky, učitele, sportovce, vědce, duchovní – pro nás pro všechny – je umění nalézat flow či “být v zóně” klíčem k naplnění našeho potenciálu i k prožitku štěstí. Je to stav, kdy skládáme svou nejlepší píseň, učíme se nejvíc a zároveň cítíme nejhlubší radost. Není divu, že kdo ho jednou zažil, touží se do něj vracet znovu a znovu. Proto pokračujme v té pradávné cestě: hledejme své shibumi v tom, co děláme, nechme občas “věci dít se” v duchu wu wei, ponořme se do přítomnosti – a možná nás plynutí odnese k novým výšinám tvořivosti, poznání a štěstí.

Zdroje:

Publikované v Nezařazené

Přidat komentář