Srovnání mezi historickým přístupem k improvizaci a moderní improvizací
Srovnání mezi historickým přístupem k improvizaci, například v knize “The Pianist’s Guide to Historic Improvisation” od Johna Mortensena, a moderními přístupy k improvizaci (například jazzové improvizace nebo metodika používaná dnes v České republice) ukazuje některé zásadní rozdíly, ale i podobnosti.
Historický přístup v Mortensenově knize:
- Figurace a předehry: Tato kapitola učí, jak zdobit základní hudební materiál a rozvíjet rychlé pasáže. Historický přístup se zaměřuje na variace a zdobení jednoduchých harmonických postupů.
- Partimento: Tento styl vychází z italské tradice, kde se improvizuje nad basovou linkou, což poskytuje rámec pro harmonii a melodii. Základem je porozumění harmonickým vztahům
- Pravidlo oktávy: Umožňuje improvizátorům vytvářet melodické linky nad známými harmonickými postupy, což je základní dovednost v barokní a klasicistní improvizaci.
- Diminution a ornamentace: Historické cvičení pro zdobení jednotlivých not rychlými přechody a triky. Toto je jádrem barokní a klasicistní improvizace, která zdůrazňuje rytmickou a melodickou variaci.
Moderní přístupy v improvizaci (např. jazzová a moderní výuka v Česku):
- Chord-based improvisation: Místo soustředění se na basovou linku (partimento) se v moderní improvizaci, například v jazzu, klade důraz na akordy. Hráči se učí vytvářet melodie na základě změn akordů (harmonických progresí) a přidávají k tomu rytmické prvky.
- Modal improvisation: Tento přístup je dnes populární a využívá hudební módy. Je běžný nejen v jazzu, ale také v soudobé vážné hudbě, kdy improvizátor používá jednotlivé stupnice k vytváření melodií v rámci dané tóniny.
- Freestyle and groove-based: Moderní hudební výchova v Česku, zaměřená na improvizaci, může zahrnovat i tzv. freestyle improvizaci, kde nejsou pevně dané harmonické ani rytmické struktury, což se výrazně liší od striktního barokního přístupu, kde byly pravidla improvizace jasně stanoveny.
- Interakce a reakce: V moderních přístupech, například v improvizaci jazzové kapely nebo moderní vážné hudby, se hudebníci učí improvizovat interaktivně, tedy reagovat na hudební nápady ostatních hráčů. V historickém přístupu byly cvičení často sólová, kde hráč improvizoval nad pevně daným základem, například nad basso continuo.
Shrnutí:
Historický přístup k improvizaci, zejména v dílech jako The Pianist’s Guide to Historic Improvisation, je mnohem strukturovanější a zaměřený na pevně dané harmonické a melodické rámce, jako je partimento nebo pravidlo oktávy. Moderní přístupy, včetně výuky v Česku, se více zaměřují na volnější formy improvizace, například využívání akordů, módů nebo interaktivních prvků mezi hudebníky.