Třeba, i když člověk vypadne a racionální složka zklame, tak se dokáže chytit. I třeba v klasice by přece člověk u klavíru měl vědět, co se tam harmonicky odehrává. Být nad tím. Nebýt jen v prstech a notách, mít povědomí co se tam odehrává. Mít nějakou tu vyšší hudební linku, vedení.

Nebo v kapele umět flexibilně reagovat na nepředvídatelnou situaci. Nejlépe aby to posluchač nepoznal. Což se všechno dá. Je to maximální soustředění a napojení se na ty lidi v kapele. Pro mne je důležité to všechno umět poslouchat. To co se v tom tělese v tu chvíli děje. Mít i nějakou základní představu, co v danou chvíli dělá každý spoluhráč. Udržovat svou funkci v kapele.

Jak to změní přístup k hraní?

Umožňuje být muzikantovi flexibilní, pohotově reagovat na aktuální dění v hudbě, může vytvářet dialog s ostatními muzikanty. Důležité je poslouchat.

Jak si s tím začal, jak to učíš, co ti to přináší?

Improvizaci jsem se nikdy soustavně bohužel nevěnoval (proto si ji ani nedovolím vyučovat), neboť se cítím pořád na začátku. Před lety jsem navštívil pár jazzových dílen, načetl si nějakou literaturu o jazzové harmonii a práci s motivem, snažím se „jít za hudbou“ a zbytečně neexhibovat (což se snad postupem času zlepšuje). Zároveň tyto možnosti uplatňuji i při doprovázení divadelních souborů, které se zabývají divadelní improvizací – když máme vytvořit improvizovanou píseň, nikdy se neopírám o nějakou známou melodii či harmonické schéma prověřené písně, ale hledám v daném místě a okamžiku něco nového.

Co se v tobě odehrává při improvizaci?

Je to radost z neznámého, z okamžiku teď a tady,  a když se to dobře „sejde“, tak mohu cítit to vzájemné jiskření mezi muzikanty. Je to pro mne hodně intuitivní. Neustálá výzva, vystavět sólo logicky a přirozeně. Pořád se ve mně trošku pere rácio s emotivnem. Slyším harmonii a do ní si představuju melodickou linku.

Spojuješ improvizaci se zpěvem?

Zatím ne... protože nezpívám. Ale vnitřně někdy ano. Někdy to pomáhá uvědomit si tu melodickou linku, které chce člověk dosáhnout. Nedostavuje se to u mne vždycky, ale tento princip taky využívám.

Mám termín melodické vedení, jaké máš ty?

melodické vedení je v improvizaci (a nejen v ní) důležitá a nezbytná věc, u mne se díky klavíru hodně prolíná (a občas převažuje) harmonické vedení – harmonické vnímání celku...

Nemám u sebe ještě přesně definovaný ten proces. U mne je to hodně uchem, pocitem, vnímáním toho co se děje kolem. S vědomím toho co jsem schopný zahrát v tu chvílí, jak to bude znít a promítám to nějaký časový osy. Pracuju na tom, abych měl sólo vystavěný, podchycený i racionálně, kontrolu nad vývojem. Ne vždy se mi to povede. Chtěl bych to dotáhnout, aby to bylo pokaždé. Důležité je i sebevědomí, aby byl člověk pokorně napojen na hudbu. Protipóly, které musí být v nějaké rovnováze. A někdy je to těžké to úplně vyvážit. Aby na jednu stranu člověk nehrál blbosti, nepředváděl se, ale na druhou stranu si zase věřil a stál si za tím, co hraje. Protože to potom do těch lidí jde.

Co si myslíš o vyjadřování rytmu ústy ? např. konnakol?

Např. beatboxing je úžasná věc, další rozměr hudby, který muzikant může uplatnit, pokud to teda umí 😉 s konnakolem jsem se v praxi moc nesetkal. Myslím si, že je rozhodně dobré to umět a jistě to pomáhá.

Co přemyšlení ne v akordech a tónech, ale v poměrech?

Vnímání melodie to jsem měl úplně od malička a transponování melodie mi nikdy nedělalo problém. To bylo tak intuitivní a automatické že jsem se tím nikdy nezabýval. A vnímání akordů, vnímání funkční harmonie aniž bych věděl, ze se to jmenuje funkční harmonie, to jsem měl někdy od 9, 10 let. Že jsem si vytvářel automaticky k písničce nějaké akordické doprovody a vlastně jsem tam přirozeně začal využívat i ty mimotonální dominanty a takovéhle věci. Až později jsem se to naučil pojmenovávat. Ale ta přirozenost toho slyšení mě k tomu dovedla. Hraju ve funkční harmonii té písně. A je mi vlastně jedno v jaké tónině se nacházím.

Jak se to dá naučit?

Podle mne se musíš naučit slyšet ty akordické funkce. A samozřejmě znalost stupnic, bezpečná znalost všech stupnic abys neměl problém to transponovat kamkoliv a okamžitě. To je podle mne asi základ tohohle. Toho uvažování o tom. A tím se vlastně odprostíš od těch akordů a pohybuješ se v nějaké té meta rovině toho přemýšlení o té písni a pak už je to jedno. Když máš určenou tóniku, tak to vlastně zahraješ vždycky od jakéhokoli tónu a od jakéhokoli akordu.

Co intervalový sluch?

Myslíš relativní sluch. Vnímání melodie v intervalech. Intervalový sluch je důležitá záležitost, kterou je potřeba celý život neustále rozvíjet. I ty nejjednodušší intervaly mohou činit sluchem potíže, pokud jsou obaleny v nestandardním či složitém, disharmonickém kontextu.

Vnímám tonální centrum akordu a jak funguje ten akord v kontextu ostatních akordů. Samozřejmě vnímám co je v base a podle toho určuju obraty toho akordu. Ty mají jinou barvu. Ale základ je vnímání té funkční harmonie.

Vnímáš rozdíly v melodice afroamerické a evropské?

Jednoznačně. Navíc od doby, co působím také v kapele, která kombinuje africkou hudbu (byť zde především africké rytmy a polyrytmy) s elektronikou a jazzem, uvědomuji si ty fundamentální rozdíly. Afroamerická hudba vychází z pentatoniky. Z mollové a durové, mollové hlavně. Melodika je postavená od tohohle základu. V tom se to diametrálně liší třeba od slovanského modelu, folklóru, který ovlivňuje zase ten český přístup. Ovlivňuje i tu naší aktuální populární hudbu. Je to takový mišmaš těchto věcí. A všechny jazzové věci jsou postaveny hodně na té pentatonice. To je ten základní rozdíl pro mne.

Například v Abbě je hodně slyšet i historická evropská hudba. Barokní hudba. Spousta věcí od Abby je postavena na barokních kadencích, což je vyloženě Evropa. Vedle toho jsou ale taneční moderní trendy, které jdou zase z té afroamerické hudby. O tom to celé je, že se všechno se vším míchá.

Dalo by se říci, že současná hudba vychází zejména z afroamerické hudby?

Určitě hudba jazzového okruhu a s ní spojené další žánry (např. rock, funk, RnB apod.). Je tím hodně ovlivněna i melodika těchto skladeb. Na druhé straně ale vnímám i odlišné okruhy, např. celý slovanský folklór, hudbu dálného východu apod. Zvláště onen slovanský hudební etnookruh je mi rovněž blízký a rád využívám jeho harmonicko-melodickou strukturu.

Souhlasím s tím, že třeba taneční, konstantní tempo je afroamerickým vlivem. Jsou parametry, které vychází víc z hudby afroamerické, jiné z evropské. Řekněme, že v populární hudbě je melodika mix obojího, harmonická linka je… Záleží strašně na žánrech. Jsou žánry, které víc tíhnou k černé hudbě. Využívají svoje harmonické náležitosti. Evropská populární hudba je postavena na jiných principech. Na jiných harmonických postupech. A pokud jde o rytmus, víc vychází z té afroamerické větve. Protože víc dbá na to, aby to tempo bylo konstantní.

I když i v barokní hudbě nalezneš hudbu, která nepracovala, nebo jen minimálně pracovala s rubátem. Promítá se do toho ještě i časová osa. I ta evropská hudba do toho v každém století promlouvá trošku jinak. Ale obecně můžeme říct, že evropská hudba je víc založena na těch proměnách toho tempa.

Uvědomuješ si hudební jazyk? Svůj hudební jazyk? Jak bys ho popsal?

Každý muzikant má svoje oblíbené obraty, svoje oblíbené hudební vyjadřování. Ať už je to kompoziční specifikum, nebo vyloženě to improvizační. A podle toho, toho člověka můžeš i identifikovat. A když k tomu ještě přistoupí to řemeslo, které rozšíří obzory hráčské, technické, tak stejně tam nějaké tvoje specifika, způsoby vkládání akordických schémat, zůstávají. Můj hudební jazyk vychází hodně z harmonie. I nějakou takovou tou chromatickou harmonií. Tím, že člověk poslouchá hodně věcí, seznamuje se s novou hudbou, čte si o tom, rozšiřuje si i improvizační schopnosti. I díky stupnicím a lickům. Na nich se dá částečně naučit jazyk. I když je to pořád cizí jazyk, Tvůj rodný jazyk je to, co je ti přirozené. Ale člověk se naučí spoustu cizích věcí. Dalo by se to jednoznačně přirovnat ke studiu cizího jazyka.

Srovnání improvizace s řečí, je na tom něco?

Vycházím z toho že jsem někdy přítomný divadelní improvizaci, která hodně vychází z práce s tělem a práce se slovy. A ano, do jisté míry, když máš nějakou kostru, i v té hudbě se do jisté míry naučíš improvizovat. Vlastně podobně analogicky jako v tom divadle. Obojí můžeš nějakým způsobem přirovnávat k řeci. Jen je potřeba vymyslet tu metodiku toho.

Uvědomuješ si u sebe rozdíly mezi emotivním a logickým hraním?

Jednoznačně, mé hraní je vždy více emotivní než racionálně logické 😀 Ale neustále se snažím pracovat na tom, aby obě složky byly v harmonické rovnováze. Lepší je když hraní vychází z hlavy a jde pocitově. Uvědomuju si to, že někdy hraju i prsty.

Co je to groove?

Pro mne zákon jádra pohybu a rytmu. Je to pattern, harmonicko rytmický model. Takto si to definuju. Stavební kámen pro tvorbu nějaké nadstavby. Dá se na něm vystavět emoce.