michaelvasicek – Hudební jazyk

O IMPROVIZACI

Jeden z muzikantů, který kvůli muzice obětuje vše. Tak se dá charakterizovat Michael Vašíček, kytarista, baskytarista, hráč na mandolínu a spoustu dalšího.

Michael Vašíček

Multiinstrumentalista a zpěvák

Proč je důležité improvizovat?

Michal Vašíček
Improvizace je vůbec ta nejdůležitější. Protože pokud neimprovizuješ, tak seš mrtvej muzikant, jseš cvičená opice, můžeš se naučit prostě klást prsty, když se bavíme o kytaře, ale pokud nebudeš umět hrát sám ze své hlavy, tak jseš v podstatě mrtvola a použitelný jenom, co se týče nějaké interpretace. A to ti může napsat noty někdo jinej a budeš to hrát úplně stroze. Takže určitou dávku improvizace mají určitě všichni muzikanti. A myslím, že i ti hodně cvičení. Já si myslím, že vůbec kytara je jakoby, co se týče výrazových prostředků, nejsložitější nástroj. Myslím si, že na kytaru se dá vytvořit tolik výrazových prostředků, a to nejenom elektrická, ale i akustická, že vlastně to nevytvoříš na žádný jiný nástroj, tolik výrazových prostředků. A v tom je to ještě na jedné straně složitější, na druhé straně jednodušší na tu kytaru improvizovat. Já si myslím, že třeba na klavíru nemáš tolik výrazových prostředků a jseš tam trošku omezenej. Jsi omezenej jenom na improvizaci v té harmonii, anebo v melodii, že, ale nedáš tam tolik všelijakých barev. Takhle to vnímám já.

Myslíš si, že každý muzikant umí improvizovat?

Michal Vašíček
No, každej trošičku určitě. Někdo víc, někdo míň, samozřejmě. Dostaneš to od Pána Boha, a prostě ta hlava s tím srdcem a s těma koulema prostě někomu funguje líp a někomu míň. To se nedá nikomu vyčítat, s tím se asi musíš narodit.

Dalo by se říct, že každý člověk umí improvizovat?

Michal Vašíček
S tím se musíš prostě narodit. Anebo získat nějaký životní zkušenosti, a to jak v životě, tak i třeba na ten hudební nástroj. Nebo malíři, umělci všeobecně... to umění je ti daný nějak od narození a tam se v tom můžeš vybít a v tom životě spousta lidí improvizuje taky. Já třeba taky hodně improvizuju v životě. Já to beru, jak to je, jak to přichází ten život. No a podle toho se i člověk zachová, to je myslím úplně stejný na ten nástroj.

Dala by se třeba hudební improvizace srovnat s lidskou řečí, s mluvením, s jazykem?

Michal Vašíček
No, určitě. Já si myslím, že jo. Tvoříš si v životě nějakou slovní zásobu a tu používáš. A to samý je na ten nástroj, že prostě získáváš nějaký zkušenosti, pokud jsi schopen se vyvíjet teda nějak hudebně, celej život. Myslím si, že je to asi stejný.

Mění to u toho muzikanta nějak přístup k hraní? Když je třeba studentka na konzervatoři, klavíristka, absolvuje a neumí zahrát niž jiného než třeba nějakou klasiku. A začne chodit na lekce improvizace. Myslíš, že jí to může změnit? Pohled na vnímání hudby?

Michal Vašíček
O tom jsem mluvil. Někdo má tu schopnost větší, někdo menší. Já si myslím, že se to totiž nedá ani moc naučit. Samozřejmě ano, můžeš se naučit rozvíjet nějaký harmonický myšlení třeba, když seš šikovnej, tak se můžeš naučit několik dalších věcí, ale to si myslím, že není improvizace. To jsou stejně další a další naučený nějaký kolečka, prostě něco, co se dá naučit. Narveš si to do palice a pak to můžeš použít. Nebo nemusíš. Taková ta vyloženě improvizace, že fakt třeba skladbu neznáš vůbec, a teď do toho musíš něco hrát hned z placu, tak to vnímám jako tu improvizaci.

Jak jsi s tím začínal ty?

Michal Vašíček
No, já jsem začínal tak, že jsem vzal kytaru a pouštěl jsem si různý nahrávky, co jsem měl. Nebo rádio a do toho jsem si prostě hrál. Mě to bavilo hrozně takhle to dělat. Takhle, já jsem to prostě měl, a tak to mám dodnes, protože mě to baví. Kromě toho, samozřejmě něco skládám a hodně aranžuju a dělám prostě na zakázky, tady ty věci, třeba, že někdo donese nějakou píseň, nebo celou desku chce natočit. Tak já si vlastně prvně pustím to, co on udělal ze své hlavy. Snažím se pochopit, co ten člověk myslí a cítí, a to se snažím nějak rozvinout. No a to je právě zase další improvizace v tom smyslu toho aranžování. A třeba předěláš tomu člověku úplně tu píseň, však to znáš. Že dokážeš prostě zaranžovat tu píseň, nebo celou předělat, jiný groove, jinou harmonií, necháš mu tam třeba jenom melodii, nebo to obalíš úplně něčím jiným. Tak to je vlastně taky improvizace a nemusí se to vyloženě odehrávat na nějaký nástroj.

Skvělý, můžeš mi třeba prozradit, jaký máš postup, když takhle pracuješ?

Michal Vašíček
No, to ti asi neprozradím, protože já to nikdy dopředu nevím. Já se tím nechám inspirovat. Pokud to není teda píseň z mé vlastní hlavy, kterou si sám od začátku udělám, tak já se nechám inspirovat tím, co někdo už začal tvořit. A nemusí to být nic košatýho, nic složitýho, může být úplně jednoduchá věc. Ale ten pocit toho člověka, co z něj zrovna vypadlo, z toho jeho mozku, tak já se tím nechám ovlivnit. A mě to buďto ovlivní hned, že okamžitě vím, jak to chci udělat. Ne, že by to bylo správně zrovna, jo, ale prostě hned vím, jak to udělat. Anebo to tam musím najít, v té písni. Takže kolem toho chodím nějakou dobu, než mně to docvakne, co tím chtěl ten člověk vlastně říct. Protože každej ten muzikant, když hraje, tak do toho dává vždycky něco, vždycky tam něco je, není tam úplně prázdno. Jako my si poslechneme písničku, která nás nebaví třeba, nelíbí se ti, ale ten člověk to vždycky dělá s nějakým záměrem, vždycky tam něco je. A to něco tam musíš najít.
Ale to je i v tom hraní. Třeba někdo vedle tebe sedí nebo stojí a hraje na jinej nástroj. A buďto tě to okamžitě inspiruje, nebo to v tom hledáš vlastně.
A ta improvizace samotná jsou vlastně takový rychlý data, takový rychlý hledání, jako že se musíš hned teď do toho dostat, buďto se do toho dostaneš, nebo hraješ kraviny.

Já třeba, když dělám tady to aranžování, tak strašně často dělám, že si tu nahrávku pustím a v podstatě na první poslech si do toho zpívám, co mě tam napadá. A ne jenom kytarový party, prostě všechny. Taky to tak děláš?

Michal Vašíček
Taky to tak dělám. Když se jedná o nahrání nějakýho nástroje, třeba kytary, tak toto funguje velice dobře. Navíc já mám obrovskou chvilkovou paměť, já si to třeba nemusím ani nahrát, já si to v hlavě prostě přehraju. A pak teprve vezmu nástroj a z té hlavy to zahraju. A mám už několik verzí, jak to udělat. Takže si nahraju několik verzí a teď to po sobě poslouchám a hrabu se v tom, jestli je to správně nebo ne. Když se aranžuje celá skladba s nástroji, tak to je samozřejmě ještě jiná práce. Ale spousta věcí se povede hned na první take.

Super, tak na to navážeme. Tedy tím, jestli spojuješ improvizaci se zpěvem.

Michal Vašíček
No, tak víš, že já sketuju, že prostě to, co se mi odehrává pod rukama, tak se mi okamžitě propojuje prostě do té huby. Anebo mi to funguje naopak, spíš si myslím. Že já si to prostě zpívám a tu melodii si hraju na kytaru.

Jaké to má výhody?

Michal Vašíček
No, má to ty výhody, že když zrovna nemáš nástroj v ruce, tak si dokážeš do toho nějakou tu melodii nebo harmonii představit, aniž bych měl nástroj v ruce, a to je velká výhoda, protože spousta lidí není schopná třeba vůbec zpívat. Mají to naučený na kytaru, ale nedokážou to zazpívat. A vlastně to je to, co vlastně taky člověk dostane od pána boha, že to umíš, máš propojený ty ruce s tou hlavou a naopak. To je obrovská výhoda. Dokážeš cokoliv zanotovat ústy. Já si třeba něco zazpívám a teď si to samozřejmě musím najít na kytaru třeba, jo. Spíš mně to řídí ta hlava, jako že je první hlava a ta to pak teprve přináší na ty prsty. Já nejsem tak technicky zdatnej kytarista, jo. A to, co se mi v té hlavě vyrodí, tak já si to hnedka těma prstama musím třeba dvakrát zahrát, jo, když je to něco složitýho. Takže občas taky dělám chyby, když už mi ta hlava leze dopředu a ty prsty to nestíhají.

Dostáváme se k další otázce, a to je melodické vedení. Je to vlastně přenášení myšlenek jako kdyby z hlavy na nástroj.

Michal Vašíček
Ano, ano.

Mohl bys mi popsat, jak konkrétně jsi k tomu došel, jak ten proces, jako kdyby to přenášení probíhá, jestli používáš třeba nějaký intervalový sluch atd.?

Michal Vašíček
Já nevím čoveče. Já tím, že jak mám v hudbě toho strašně moc odposlouchané, tak se mi ten harmonický hudební život jako pořád vyvíjí. To je takovej strom košatý. Který furt roste, roste, roste. Já jsem o tom nikdy takhle nepřemýšlel. Nikdy jsem to taky necvičil, jako nějaký stupnice, proč, mě to nebavilo. I když vím, že by to bylo potřeba, kdybych v mládí nebyl takový beran prostě. A nechtěl jenom hrát a hrát a hrát, koncertovat, točit, protože to mě bavilo. A naučit se místo toho všecky ty stupnice, tak bych to třeba měl i jednodušší dneska. Ale zase si říkám, že mě to třeba mohlo i omezit v něčem. V takovým tom cikánským přístupu k tomu.

Těžko říct. Jako člověk si naplňuje tu hlavu něčím a často se stane, že si ji vyplní něčím, co mu pak třeba zabrání v té svobodě. Já jsem to spíš celý život nechával tak jako na náhodě, nechával jsem to být. A protože mě ta muzika nesmírně baví, že jo, to je prostě můj život, tak vlastně se tím zabývám pořád. Někdo se třeba musí nutit do nějakýho cvičení, a teď ho to vlastně otravuje trošku, což souvisí třeba i s jinou prací. Jako jiný lidi zas mají jinou práci, kterou buďto milují, nebo je sere. Často vlastně lidi chodí do práce a sere je. Takže se jakoby nevyvíjí. Kdežto mě to baví, já furt hledám nějaký nový věci.
Proto taky hraju na tolik nástrojů, že jo. Protože se tím rozvíjím. Chápu, jak to mají prostě basisti, kontrabasisti. Teďka tady furt hraju na klavír, naučil jsem se ladit klavír. Tak už ladím tady lidem klavíry, jo. To se musíš naučit, musíš to zkoušet a musíš se to naučit, a nemusíš mít absolutní sluch. To je cvik. Vždyť spousta ladičů má absolutní sluch a spousta nemá. To je takový další rozměr nějaký, no. Člověk se posouvá dopředu. A kdy to skončí? Já nevím, no asi až to se mnou sekne.

Myslíš, že je možný se nechat, třeba i na začátku, když už máš naučenou třeba dobrou techniku na to koncepční hraní, se inspirovat, možná i líp, na úplně cizí nástroje, na které neumíš hrát? Co si o tom myslíš?

Michal Vašíček
No, to určitě. Hrát na několik nástrojů je samozřejmě vynikající. Když umíš na jeden naprosto virtuálně, to je pro mě super, ale hrát na několik nástrojů je obrovská výhoda. Nemusíš být virtuos samozřejmě, ale umět si představit, jak se cítí ten druhý hudebník vedle tebe, tak to je velká výhoda.

Uvědomuješ si u sebe rozdíly mezi emotivním a logickým hraním?

Michal Vašíček
Já to mám takhle. Když mám málo energie, tak samozřejmě to hraní se omezí trošičku na tu logiku, že o tom víc přemýšlíš. Ale já to mám většinou tak, že opravdu hraju emotivně, jako naprosto emotivně. Já tu logiku vnímám v nějaké formě, kterou musíš dodržet. Nějakou tu harmonii, kterou ta píseň má, že si tam nemůžeš hrát něco mimo, víš, že má dvě sloky, refrén, nějaký bridge atd. Tak to už prostě musíš mít narvaný v sobě. Když někdo přijde s novou písní, nebo ty, když složíš píseň, tak samozřejmě víš, jak ta forma je, to se nemusíš učit, že jo. Ale ta forma je to nejdůležitější, to je to první, když děláš písničku. Buďto si ji teda napíšeš pro začátek, ale já se snažím si nic nepsat, aby mně to šlo rovnou do hlavy a nemusel jsem mít nějakou berličku.
Takže to je to první, co se já snažím do sebe narvat, že to má nějakou formu. Takže tím se už potom vůbec nezabývám, nějakou logikou, jestli už teďka byla ta druhá sloka, nebo ještě nebyla. Samozřejmě, že jednou za čas tě to potká, že se zamotáš, zamyslíš se, hlava ti uletí úplně. Ale protože jsme schopní improvizovat, tak se z toho vždycky nějak vymotáš. Ale tohle si uvědomíš, to jsou takový chvilkový stavy, pak se zase vrátíš zpátky na zem a můžeš dál.

Dá se nějak popsat ten druh koncentrace, který při tom improvizování je?

Michal Vašíček
No, já se do toho ponořím úplně. Slyším dopředu, který tóny tam chci zahrát. A když jsem unavenej, tak mě někdy prsty zavedou jinam. Kolikrát člověk udělá chybu, že jo, protože najednou se tam někde zamotáš. Chceš něco zahrát a teď už myslíš na něco dalšího, co chceš zahrát, a teď se v tom nějak zamotáš.
Já se třena docela vyhýbám rychlýmu hraní. Samozřejmě na nahrávky nahraju nějaký arpeggia, ale na živým hraní to nedělám. Myslím si, že už je to mimo osu takovýho toho normálního lidskýho posluchačskýho vnímání. Radši se snažím tvořit nějaký pěkný tóny, pěkný zvuky. To, co se tomu posluchači i líp chápe. A taky když hraješ pomaleji, tak se ti daleko líp o tom přemýšlí, máš na to čas. Kdežto tady ty všelijaký tapingový techniky a arpeggia, tak to jsou strašně rychlý sledy tónu, a to se v podstatě musíš naučit. Vím, že to používá spousta kytaristů. Ale mě to třeba nebaví, mě to přestane bavit za chvilku, když to někdo používá strašně často.

Takže toto je vlastně ještě pořád rozdíl mezi emotivním a logickým hraním, protože ty, když třeba začneš hrát arpeggia, tak ta logika ti zabere tolik prostoru, že ta emoce už tam není.

Michal Vašíček
Ne, není. Samozřejmě, že jako nějaký zdatný posluchač to ocení, že na to borec umí zahrát. To je všecko bezvadný, ale mě tohle nikdy moc nezajímalo. To předvádění.

Co si myslíš o vyjadřování rytmu ústy? Například konnakol. Používáš něco takového?

Michal Vašíček
Hele, jsou samozřejmě složitý groovy, že jo. Ale já jsem s tím třeba zatím neměl moc velkých problémů. Mně to tam naskakuje hned, ty polyrytmy a různý věci. A pokud je něco složitějšího, tak já si to samozřejmě musím v té hlavě rytmicky rozdělit. Ale nepoužívám na to ústa. Rozdělit si to třeba na menší šestnáctky. A pak si to musím uvědomit v hlavě, jak to má být. Jakmile mi to cvakne, pak už to dělám automaticky.

Cvičíš rytmickou stupnici?

Michal Vašíček
Ano. Já si to vždycky rozdělím na menší rytmický zlomky. A teďka vlastně mi tam skáčou v hlavě všelijaký jiný, toto já vnímám úplně přesně. A vím, že s tím mají lidi velký problém. Tak každému říkám, aby si to rozdělil ještě na menší úseky a počítal to prostě rychleji - taka-taka-taka-taka, ne ta-ta-ta-ta. Já třeba, když si dělám zápis, tak si dělám ty doby úplně drobný. Abych pochopil, kde ta doba přesně je. Takhle já to vnímám, na ty menší hodnoty. Pak jsi samozřejmě schopný hrát do toho cokoliv.

Co si myslíš o přemýšlení ne v konkrétních akordech a konkrétních tónech, ale spíš v poměrech?

Michal Vašíček
Já o tom takhle nepřemýšlím, protože nejsem notař. Třeba Štěpán, že jo, ten má harmonii zmáknutou, že hrábne do klavíru a hned ví, co to je, jaké jsou to stupně. Já to tak nemám. Já slyším tóny těch jednotlivých akordů.

Intervaly vlastně.

Michal Vašíček
A ty intervaly vnímám. A taky tak vlastně aranžuju, že tam slyším nějaký pocit a mně ty intervaly vyvolávají pocity. A kterákoliv harmonie mně vytváří nějaký pocit. Já třeba hledám nějaký akord, nevím, jak se jmenuje, prostě vůbec to dokážu popsat, nebo asi bych dokázal, ale trvalo by mi to dlouho a to je pro mě zbytečný. Takže já hledám prostě ten pocit.
Takže já skládám ty intervaly k sobě. A pak to třeba řeknu tomu Štěpánovi, řeknu mu ty tóny, nebo mu to zahraju a on to třeba zahraje v jiným obratu, ale to už není jako ten pocit. Říkám ne, musíme to zahrát tady v tomhle obratu a s tímhle basem prostě, aby to vytvořilo tu náladu. Mám rád průchozí tóny, mám rád malý intervaly, jako malou, velkou sekundu, to hodně používám, protože to se mnou prostě vibruje.

Vnímáš při hraní záchytné body, intervaly, podle kterých se orientuješ?

Michal Vašíček
Ne, já když udělám chybu, tak se od té chyby odrazím. Že třeba zahraju tón, který podle učebnic do této harmonie nepatří, jo, ale mě to začne hrozně bavit najednou. Chyba mě baví, udělám chybu a od té chyby se odrazím.

Takže vlastně k tomu využíváš intervalový sluch.

Michal Vašíček
Jo, asi jo, asi by se to tak dalo říct, ano.

Jak jsi v tom začal slyšet ten interval sluch? Vzpomeneš si třeba na dětství, nebo kdy ses to učil?

Michal Vašíček
Víš co? Třeba v 7 letech mi strýc pustil Franka Zappu a já jsem se úplně zbláznil. A to je zrovna taková hudba. A pak měl na páskách spoustu jazzu. A já jsem to normálně už jako fakt malej kluk poslouchal. Pak se mi samozřejmě líbili jako i hlasitější věcí, že jo, jako třeba zeppelíni, že jo, kde je to jakoby "jednodušší", ale zase jsou tam věci, které mě zas prostě ovlivnily, a proto jsem třeba začal hrát tu folkovou muziku.

Nebo takovou tu normální rockovou, protože ta mě taky baví. No, ale hodně jsem taky do vážné hudby, miluju třeba Dvořáka, protože jsem prostě ten Slovan. Tam mně se to prostě líbí, já si to furt pouštím. Po každé kalbě tady to skončí stejně u Dvořáka. No a pak mě samozřejmě baví ty věci jako třeba ten Frank Zappa, kde tam je naprostá svoboda.

Frank Zappa je pro mě třeba hodně charakteristický i tím, jak používá metrickou modulaci. Používáš to třeba taky někdy?

Michal Vašíček
Já se s snažím, abych nehrál pořád stejně, jo. A čím jsem starší, tak je to čím dál složitější vlastně. Člověk stárne prostě. A strašně mi pomůže, když mě někdo jakoby nějak navede, ne tím způsobem, že mě někdo učil, jo, ale prostě navede mě nějakým svým hraním. A tím, že tady dělám jednu desku za druhou, nebo nějaký zakázky, jako aranžérský a takhle, tak větší poměr je těch věcí, kde tvořím, a já se snažím u toho vlastně učit další jiné věci.

Vnímáš rozdíly v melodice afroamerické a evropské hudby?

Michal Vašíček
No to sakra. Tak dívej, evropská hudba, kromě teda té části jakoby západní, že jo, tak ta naše slovanská je úplně výrazně jiná, než všechny ostatní. Africkou hudbu vnímám jako durovu záležitost. Tam snad mollový kilo ani neexistuje. A tím to je vlastně taky dané, si myslím, že oni mají takovou veselou povahu. A když to je spojené i s tím blues, tak oni to blues nemají, jako že teďka zazpívá, jak se má úplně v píči, jak se mají úplně v prdeli a vrazí si nůž do břucha, jo. Oni ti černoši to zpívají s nějakou takovou nadějí prostě. Jako že je to veselé vlastně. I když hrají blues, tak furt to vnímám, jako že je to veselé, kdežto bělošský blues třeba, tak tam je to trošku už jako na tu kundu.
A rytmicky samozřejmě, oni prostě mají ten rytmus, tak to je, to se máme co učit. A tady to naše východní...Protože já hraju teď s tím běloruským harmonikářem a ruským violistou. Tak jsme hodně teďka ovlivnění tou východní filozofií. To je něco, co mě teďka třeba hodně baví. Je to něco, co musíš do sebe jako trochu narvat. Není nám to vlastní, že jo. My jsme se narodili v době, kdy jsme vzhlíželi prostě na tu angloamerickou scénu. Takže to jako máme v sobě, protože to tady muselo být, protože s těmi komanči, to tady byl boj, že. A to mě už tak moc nebaví, to už mám trošku za sebou. Jako vnímám to úplně, jsou tam velký rozdíly.
Ta naše evropská, tady ta naše slovanská východní, je taková zasněná. Tak to vnímám. Takový jako lážo plážo trošku. Kdežto třeba ti afričani se tím nezabývají, něčím takovým. Prostě jedou tanec a jedem. Oni tam se nezatěžují, že si sednou a teďka se zasní a lítají v oblacích.

Vnímáš nějaké vlivy evropské a afroamerické hudby v současnosti?

Michal Vašíček
Já ty trendy nevnímám teďka z té současné hudby. Já už toho moc do sebe zase nervu, ne, že bych nechtěl, ale není na to moc času. Ale z toho, co slyším, tak prostě to je už jako takový bordel toho všeho dohromady a něco se povede líp, něco hůř. Možná je to snaha těch umělců prostě být nějak zajímavější, objevit snad něco novýho, nevím.
Jako ty vlivy klasické hudby, stejně jako té afroamerické nebo angloamerické, tak ty jsou tam pořád. Protože používáme prostě výrazový prostředky furt stejný. Když se budeme bavit o té naší hudbě, kde jsou ty elektrický kytary a takovéto nástrojové obsazení, to naše, jo, tak tam je to furt stejný. Někdy mi někdo pustí něco, co mě třeba zaujme. Ale spíš je to tím, jak je to zahraný a jestli tam je prostě to srdce.
Nelíbí se mi, absolutně se mi nelíbí, a to se mi nelíbilo už kdysi, když začala ta taneční hudba, tak takový ty vyloženě dokolečka rytmicky stejný a melodicky stejný věci. Toho je taková kupa, že tomu říkám hudba bez nápadu. Má to nějaký zvuk, to sice jo, ale je to takový tantrický, až mě to prostě nebaví. Tady to šestiminutový omílání dvou akordů nebo snad jednoho prostě dokolečka a rytmicky stejně. I když tam cítíš vliv třeba nějakýho blízkýho východu.
Třeba my s tou Ivou tam máme tady ty vlivy toho blízkého východu, jo, a tady těch věcí, ale nemáme z toho prostě takový ten kolovrátek. Je tam ten vliv, je tam nějaká melodie, jsou tam takový zvláštní stupně, co je v té hudbě, ale prostě není to ten mlýnek. A pokud se tím rytmem necháš ovlivnit a nacpeš ho na nějakou jednoduchou melodii, tak to může být pro někoho zajímavý, ale pro mě ne, protože já mám rád košatý harmonie a složitý melodie. A to oni tam třeba nemají. Zas tam mají úplně jinej náhled na tu rytmiku.

Uvědomuješ si svůj hudební jazyk, tvoříš si třeba nějakou slovní zásobu?

Michal Vašíček
To si uvědomuju, no. Ale taky si uvědomuju, že vlastně jsem ovlivněný tolika směry, že často mi může někdo vyčíst, že třeba tohle jsem zahrál, nebo tohle jsem změnil jako ten. Člověk je tak ovlivněnej těmi okolními vlivy za svůj život, že se může stát, že to tam někdo uslyší. Já to tam třeba neslyším. Protože najít nějaký ještě nový výrazový prostředek, to je strašně těžký a já ho ani nehledám jako svůj nějaký prostě, jako že jsem to vymyslel já a teď tady se poserte. Já tu moji hru vnímám spíš jako v oblasti barev. Zvuků, barev, nějakýho ohýbání tónů. Asi by se našlo něco jako vyloženě mýho, ale dost často zabrousíš někam a stejně objevíš něco podobnýho, že už to někdo kdysi takhle taky dělal. Že pánbůh je jenom jeden a ovlivňuje všechny, takže nedává jenom jednou, dává všem a dává jim všechno, jenom si ten konkrétní člověk prostě musí vybrat, jak to bude dělat.

Dá se improvizace srovnat s řečí člověka?

Michal Vašíček
Úplně ideální by bylo u dítěte, když je malý, tak aby se vůbec nedostalo k žádné jiné hudbě. Náš mladej si často něco brnká, hraje a do toho si něco zpívá. Jenomže on už je ovlivněnej třeba tím, co slyší tady, co si pamatuje, rve si hlavu od malička něčím, co někdo už udělal. On si pamatuje všechny texty, jo, co tady slyší, hned okamžitě. A tím už si zasírá ten hard disk vlastně. Úplně ideální by bylo, kdyby se to děcko nedostalo vůbec k žádné hudbě, do nějakých let aspoň. Jako aby si, úplně jako opice z džungle, našlo opravdu ten svůj jazyk, to, co mu ten pánbůh dal. Aby se rozvíjel prostě sám ze sebe a vůbec nebyl ovlivněný ničím. A tím bysme možná dosáhli toho, že by se zase narodil nějaký genius nebo nějaký člověk, který to zase bude dělat třeba jinak. Protože my jsme všichni ovlivnění vším. A je toho tolik, že v tom prostě máš pak i guláš vlastně, v té hlavě. A ty vaříš z toho uvařený guláše.

Ty vlivy, který člověka mění, jsou prostě všude okolo.

Michal Vašíček
A strašně. Tím, že je ta informatika tak naprosto dokonalá, rychlá, že se dozvíš úplně všechno a najdeš si i to, co nechceš hledat, to je jako hrozný. Těch vlivů kolem. Těžko se z toho vymanit.

Co je to groove? A dá se grove popsat jako další typ emoce, stejně jako třeba dynamika, melodie, harmonie, rytmus atd?

Michal Vašíček
Tak já groove vnímám spíš po rytmické stránce teda. Já když třeba začínám dělat nějakou písničku, ať už svoji nebo někoho jinýho, tak já začínám od té rytmiky. Já si třeba vezmu kytaru, anebo si zabubnuju tady, a na tu kytaru hraju prostě pravou rukou jenom, mě levá ruka v tu chvíli nezajímá. A pak začínám opravdu od toho rytmu, od toho groovu. Jak to bude prostě jako kopat, jak to bude hýbat, na kterou dobu bude důraz a tak. A samozřejmě od toho se odvíjí potom to další hraní na ty další nástroje, že jo. Od té rytmiky. A pak teprve se na to začne nabalovat nějaká ta harmonie a melodie. Já to vnímám takhle. Pro mě to musí mít prostě nějaký rytmus, i když se to třeba zpomaluje, zrychluje, to je jedno. Vždycky se v tom snažím najít ten rytmický groove. Tak takhle.

Když to řekneš takhle, tak já to chápu, jako že to je groove do úplně rovnýho metra.

Michal Vašíček
Ne, tak já to nevnímám do úplně rovnýho metra právě.

Musí v tom groovu být jako kdyby další ještě skrytá emoce nebo obsah, která vyjadřuje prostě ten smrad, co z toho jde?

Michal Vašíček
No samozřejmě. Tak já třeba metronom nepoužívám. Nebo když je nějaká rovná píseň, tak si dám metronom, že. Já s tím problém nemám, s metronomem, umím vlastně jakoby kolem něho i chodit, jo, schválně zpomalovat, zrychlovat. Ale takhle mě to nezajímá. To je jenom takový vodítko. Třeba je nějaká obyčejná písnička, která je prostě na čtyři, tak se to nahraje programem s metronomem, aby se s tím potom dalo lépe pracovat zase v tom počítači. Ale jinak to nevnímám. A spíš naopak vnímám to, že je potřeba v téhle pasáži trošku zrychlit, tuhle pasáž trošku zpomalit, tady se zastavit prostě, atd. Takže groove nevnímám jako rytmickou složku podle hodin.

Je v kapele jako kdyby to celkový vyznění, prostě to, co z toho vyleze, ta celková emoce, kombinací třeba různých emocí od různých nástrojů, od různých lidí? Nebo se všichni ti muzikanti snaží sjednotit na jednom společném groovu? Nebo je to pokaždé jinak? Co si o tom myslíš?

Michal Vašíček
Je to pokaždé jinak. Je to o té konkrétní skladbě. Já jsem třeba rád, když se nesnaží sjednotit. Ale když si všichni najdou tu společnou řeč, musí tam být nějaký společný jmenovatel. Ale toho ti nedokážu popsat, to je ten vnitřní jakýsi motor. Buďto tam v té kapele je, anebo není. Proto každá kapela je schopná zahrát jenom něco dobře. Žádná kapela ti nezahraje dobře úplně všechno. A můžou to být nejlepší muzikanti na světě. Sice zahrají, ale ta emoce je prostě jako špatná. Dohromady se to nějak vyruší, smaže.

Je důležité ctít v hudbě metrum?

Michal Vašíček
Já to vnímám tak, že každá skladba má svoje vnitřní tempo. Každá ta skladba má nějaký svoje tempo, který když najdeš, tak jsi zvítězil. Potom, když to někdo začne rychleji nebo pomaleji zase, tak už to zase nevyzní. Takže tímhle způsobem ano. Jakože dodržet to tempo té skladby, plus mínus.

U nás se obecně moc metrum nedodržuje. Jak to vnímáš ty?

Michal Vašíček
Hele, dívej, tak třeba Honzík, ten na to jako sere, aby hrála basa s kopákem úplně přesně, jo. Ale já to mám třeba tak, že ta basa s kopákem ano, ale dobrý je, když ta basa hraje jakoby mírně za kopákem třeba. Ale úplně jako milimetr prostě, protože se to samozřejmě zvukově potom dobře spojuje. Pokud kytarista neudrží pravou ruku na uzdě, tak se to samozřejmě všecko pak rytmicky rozhazuje. U kapely asi jo, asi by měli hrát všichni spolu, trošku prostě.

A to metrum je olivněno tím groovem?

Michal Vašíček
No jasně, ale ta kapela by měla spolu fungovat, jakože v oblasti toho zpomalení, zrychlení. Když teda máme hrát na metronom kurva, tak musím hrát přesně. Samozřejmě záleží na typu skladby. Víš, že něco se hraje trošku jakoby dopředu, ale to je přesně na klik, to jakoby dopředu, no a něco a něco se hraje jakoby trošku pozadu a něco třeba pozadu víc.
A my na to tady nejsme stavění na ty shufflový, že jo, to tady třeba málokdo umí. Krátký, dlouhý noty, rozlišovat. To moc lidem nejde, jako ta délka té noty, jak má být dlouhá.
Tak tím samozřejmě já jsem se vždycky zabýval, že jo, protože to je na tom strašně důležitý. Sice zahraješ vole jako dvacet 16 tinových not, můžeš je zahrát všecky úplně přesně, jo, ale to není úplně ono. Prostě ony ty noty mají nějakou svoji délku. Ale to už je o tom umění toho hráče, jestli to prostě umí zahrát s pocitem nebo ne.

A to metrum je olivněno tím groovem?

Jde v podstatě o ukončování tónu přesně, že jo. Aby tam nebyly jenom ty tóny, ale aby tam byly přesný ty díry.

Michal Vašíček
Přesně tak, ale to se v notách blbě píše, že jo.

Cvičíš nebo jsi cvičil třeba paternové stupnice jako melodické motivy?

Michal Vašíček
Jo, ano, protože to se fakt jako hrozně blbě hraje. Takže ano, trošku jsem to cvičil, ale určitě jsem to nepřecvičil, to ne.

Uvědomuješ si u sebe nějaké metody práce s motivem (například otázka-odpověď, přefrázovávání, rozvíjení motivů, volná improvizace bez uznávání taktu)?

Michal Vašíček
Ne, já jakoby tu metodiku moc nemám rád, no. Snažím se vyhnout nějakým dogmatům, že takhle by se to kurva mělo hrát. Jsou slyšet tyï hráči, kteří tohle jako dodržují, jo, mají tam ten správný, teda jako podle všech, zrovna třeba v tom blues, ten správný smrad. Nejsem bluesman, prostě, já to neumím. A ani mě to vlastně nebaví jakoby takovýto naše klasický blues prostě.

Liší se nějak technika hry při interpretaci a improvizaci?

Michal Vašíček
No, hele, já to mám spojený zrovna třeba s těma notama. Když musíme hrát z not, tak mě to strašně svazuje. Je to hodně svazující. Vlastně třeba u mě to vnímám, proč bych to měl dělat. Je daleko víc lepších hráčů, kteří dokážou zahrát z not, aniž by se na to museli připravit, mají to vystudovaný a mají na to to razítko. A ti jsou schopni to interpretovat naprosto s přehledem a já na to prostě nejsem stavěnej. Vždycky se tam snažím najít nějakou svoji cestu, něco navíc.

Já jsem tu otázku myslel tak, že třeba interpreti cvičí konkrétní místa prostě v konkrétní situaci, ale lidi, co se věnují improvizaci, tak cvičí jako kdyby univerzálně.

Michal Vašíček
No, to jo, to je jasný. Jako interprety vnímám teda ty, co vyšli školu, že. Mají svůj nástroj zvládnutej, mají naučený nějaký denní režim, kde si procvičí nějaký stupnice, jo, rozehrají se, počtou noty a jedou prostě ty noty. Kdežto u interpreta, když mi přijde do studia, tak vlastně se potím já víc za něho, protože z něho potřebuju dostat...Třeba zrovna dechaři, jo. Když přijde dechová sekce tady a mají něco vymyslet, tak jsou v pasti, prostě to je špatný. To je fakt lepší jim to napsat a pak je jenom řídit v nějaké té dynamice a délce not a takhle. Protože těch improvizátorů zrovna na tyhle hudební nástroje moc není, jako že byli schopní jako fakt dobře improvizovat. Znám je, že jo, jako jsou, ale je jich málo, no, na tyhle dechový nástroje. Třeba ten trombonista Lukáš Moravec, tak ten, ten improvizuje. Má svou kapelu, je kytarista. Tak ten to má v paži jako, nepotřebuje žádný noty, jo. Ten si tady stoupne a zahraje ti tady 10 stop a každá je jiná a můžeš si vybrat, protože každá je dobrá.
Takže mám radši, když se potkám s lidma, který jsou schopný právě improvizace, že dokážou vymýšlet nějaký melodie prostě. Radši tohle než třeba abych jim to vymyslel já, jo, a napsal to do not, jo, tak radši takhle. Protože já sám potřebuju jako kopat zezadu do prdele, takže já se radši prostě potkám s někým, kdo mě někam posune, že jo, kdo dokáže vymyslet něco svýho. Já nejsem egoista z té strany, jako že by to muselo být po mým všechno. Vůbec. Naopak.
Jako nedělám machra, jo, samozřejmě jako oni vychodí školu kurva, kolik to je let...Trávíš prostě za tím nástrojem spoustu času a teďka vlastně hraješ. Když seš fakt dobrej, tak se dostaneš do nějakýho orchestru a chceš hrát. A to je léta dřiny, abys to zahrál dobře. A teď tam na tebe huláká nějakej dirigent prostě. Tak první půlku života strávíš učením a druhou půlku prostě musíš hrát to, co ti někdo nakáže. Tak to mě nebaví. A to už začíná vlastně odmalička. Teď rodiče přihlásí holku do flétny a ona teda jako se to naučí a pak pokračuje a vystuduje jako flétnu a co jinýho jí zbývá, že jo. Čím to má poznat, když něco jiného nepoznává? Ale někdo to dělat musí, jo, a já si těch lidí vážím samozřejmě.
Při té improvizaci ti muzikanti cvičí jako spíš univerzálně a že ta technika v té improvizaci nespočívá jako kdyby v nějakým precizním provedení nějakýho místa, ale že spočívá v té akčnosti, že ta jako kdyby akčnost toho uskutečňování těch myšlenek tě vede k technice a zpátky ta technika, kterou tím získáváš, tě vede k té akčnosti toho uskutečňování.

Umíš akordové značky?

Michal Vašíček
Jak to myslíš? Jako když mi napíšeš a moll, tak ti ho zahraju, že jo.

Je pro muzikanta i klasického důležité umět číst akordové značky?

Michal Vašíček
Není. Já si to taky značím různě, když jsou tam takový složitý nějaký zlomkový prostě, tak já si to napíšu po svojsku. Jak nechceš napsat ten akord v nějakým obratu přesně? Musel bys to napsat do not. Ta akordová značka je vlastně jenom takový vodítko.

Jo, takže ty bys potřeboval ještě další značení nějaký?

Michal Vašíček
Anebo teda tabulaturu. Já samozřejmě vím, co hraju. A když si dělám zápis, tak si to napíšu jakokdyby po svojsky. a zahraju ti ten akord. Ale když mi teďka zajedeš akord, tak já ti ho nepopíšu, když je nějakej složitej. To bych se musel hodně zamyslet. Takže neznám, ne, nepoužívám. Já si třeba napíšu vršek a bas k tomu, jako takový zlomek. Když to je v druhé poloze, tak si napíšu dvojku prostě. Jo, takovýmhle způsobem prostě.

Rozumíš funkční harmonii? (myšleno v hudbě: takhle zní dominanta, takhle subdominanta, takhle 3. stupeň...)

Michal Vašíček
Vůbec, vůbec ne. Vždycky Štěpán o tom mluví, že tam je dominanta, tam nějaký další stupeň...říkám, jo, výborný, to víš ty a já to nemusím vědět. Takže ne, to vůbec, to mě úplně minulo.

A máš nějaký pořádek ve spojích akordů? Jak si zapisuješ jejich vztahy?

Michal Vašíček
Kdyby jsi viděl moje zápisy, tak by ses podivil. Tak většinou je to tak jednoduchá hudba, že to vlastně jako mám v palici, že jo, to si nemusím psát. Já nevím tady mám, vole, zrovna jakýsi zápis, co jsem musel zahrát písničku hned vole. Jo tak tady mám vole A G E, pak mám Fis moll Cis moll, D2 a H2... to je jako můj zápis, prostě jako úplně nesmyslný. Já si to ani neumím vlastně napsat. Já si to píšu spíš jako formu. Přemýšlím nad tím jako basista, takže si proto píšu kolikrát jenom basový tóny.

A jak si poměruješ ty vztahy v té basové lince? Jak to vnímáš?

Michal Vašíček
Já vím, kolik je ten bas prostě, to si všecko pamatuju, vlastně ten bas je to nejdůležitější na tom. Já tady mám jako dvě linky napsaný, jedna je basová a na tý druhý mám ty akordy.

Takže ta kombinace těch dvou zápisů do sebe je v podstatě ta Štěpánova funkční harmonie.

Michal Vašíček
Jo. Já si to tak píšu jako, teda píšu si jenom ty zlomky a vím, že mám zahrát tento bas. Tento o oktávu vejš, tento o oktávu níž. Já mám z toho nahrávání, že velice vnímám jako oktávy. Kde mám zahrát spodní bas, kde mám zahrát ten bas nahoře. A takový ty basový průchodový prostě věci. Vlastně stupnice, jo, v basech, tak s tím jako hodně pracuju. Kolikrát si třeba nahraju písničku a teďka jenom sleduju prostě, jak jde ten básek, jo. Jestli ten tón nemám zahrát o oktávu vejš, jo, a nebo třeba tercku, jo. A to všecko dává prostě dohromady ten pocit. Já třeba tu basu nevnímám jako tóny, ale já to vnímám jako akordy. I když hraješ jeden tón. Ale já tam slyším celej ten akord, na tu basu.

Vnímáš při průchodových tónech mezi akordy intervaly?

Michal Vašíček
Ano. Je to rozložený akord. Takhle to vnímám, jako rozložený akord.

Takže to nejsou jenom intervalový poměry?

Michal Vašíček
Ne, já to vnímám jako akord, jakože jenom nějaký rozklad akordu.

Používáš looper třeba na cvičení nebo na hraní? Používáš na cvičení backing tracky třeba z YouTubu, bluesový podklady a tak?

Michal Vašíček
Ne, ne, ale looper používám, ale používám ho teda zvláštním způsobem. Když hrajeme třeba s Ivou sami dva, tak já si zaloopuju nějakej úsek a na ten úsek si zkouším nějaký improvizace. Ale jinak používám ten looper velice málo, a to spíš takovým způsobem, že já mám třeba už v něm rovnou nahraný určitý úsek skladby, už předehranej, takže si to pustím jako playback. Takže já odehraju půl písničky a od druhé půlky prostě hraju na jinej nástroj, jo, takže už to mám v tom loopru jako nahrané. Vlastně takový magneťák. Ale že bych s ním cvičil, to určitě ne. Používám ho v v podstatě jako druhýho spoluhráče.

Mišánku, strašně moc děkuju.

Michal Vašíček
Taky děkuju, měj se pěkně.

Děkuji za rozhovor pro projekt HUDEBNÍ JAZYK - kurzy improvizace a rytmu pro učitele ZUŠ.

Michael Vašíček

Vít Rokyta

PRO ŠKOLY