O IMPROVIZACI

Narozen na Slovensku, vychován Mongoly, studoval ve Švédsku, žil v Praze, kořeny má na Ukrajině.

Marek Bero, nyní pravý Londýňan.

Baskytara je můj život. Hraji od svých patnácti let a od té doby jsem byl součástí mnoha úžasných hudebních skupin.

Odehrál jsem tisíce koncertů a workshopů, včetně festivalů jako Sonisphere, Ozzfest, Simple Things, Dimension a mnoho dalších. Od roku 2011 jsem součástí hudební scény v Londýně ve Velké Británii, kde pokračuji ve své hudební kariéře jako hudební režisér, sessionový hráč a učitel hry na baskytaru.

V posledních letech intenzivně spolupracuji s producentským týmem Andy Wright/Gavin Goldberg (Jeff Beck, Simple Minds atd.).

Vše podstatné o něm najdete na webu marekbero.co.uk

Marek Bero

Baskytarista, umělec a skladatel

Marku, proč je důležité umět improvizovat?

Myslím si, že je to velmi přirozená součást hudebníků. Určitě je spousta hudebníků, kteří improvizovat neumí, ale jsou to přitom skvělí instrumentalisté či vokalisté. Podle mě je improvizace nejpřirozenější vyjádření radosti a spontánnosti z toho, že hraješ na nástroj. Jako když mluvíš. Jsou lidé, kteří jsou skvělí třeba v psaném projevu, ale nejsou už tak skvělí v mluveném slově. A jsou lidé, kteří skvěle ovládají jazykem a díky tomu jsou pak třeba úspěšní jako politici nebo veřejné osobnosti. A jsou lidé, kteří jsou stejně inteligentní a skvělí, ale jenom neumějí dát potřebná slova a fráze dohromady. A to samé podle mě platí i s improvizací. U hudebníka je to vlastně součást jeho řeči a musí se to trénovat jako skill, dovednost. Podle mě, když jsi dobrý v improvizaci, tak ale musíš stejně trénovat čtení z not, hraní stupnic, když chceš hrát rychle, slap nebo jakoukoliv techniku.

marekbero3

Někteří lidé to tolik neřeší a improvizují vlastně celý život. Jsou přirozeně spontánní a živelní. A když potom vezmou nástroj do ruky, tak se to projeví v improvizaci. Nebrzdí se tím, jestli něco umí nebo neumí, nebo jestli budou hrát cool. Prostě jdou a vyjadřují se. Boom, tady mě máte styl.
Takže podle mě je improvizace způsob vyjadřování, který vychází z vašeho charakteru a osobnosti.

Změní to přístup k hraní?

Ono tě to samozřejmě změní. Najednou zjistíš, že dokážeš sice zahrát skvěle Bacha, ale pak máš problém improvizovat na bluesovou dvanáctku, kde hraješ pořád stejné licky nebo nemáš vůbec rozvinuté frázování. Nebo začneš hrát, a jak to nemáš nacvičené, tak najednou se zasekáváš a víš, že hraješ zvláštní, podivně znějící fráze. Podle mě je improvizace v tomto ohledu královská disciplína. Muzikanti, kteří jsou plynulí a obratní v improvizaci ovládají jednu z top disciplín hudebního umění.
Já vlastně improvizuju pořád. Pokaždé, když vezmu basu do ruky a hraju si, brnkám si, tak improvizuju. Když si vezmu nějaký pattern, nebo si jen tak hraju s nějakou stupnicí, tak vlastně plynule vždycky skončím u improvizace. Ale to je něco jiného, než když jsi s ostatními lidmi, na které musíš reagovat. Podle mě opravdová improvizace závisí na reakcích a “vibe” ostatních lidí. Musíš hrát s jinými lidmi a reagovat na okamžitý moment. Vnímáš například bubeníka, který ti dává nějaký impulz, reaguješ na harmonické nástroje, když to beru z pozice basáka. To je to kouzlo. To je součást té improvizace. Potřebuješ k tomu ty ostatní lidi.
Další element, který definuje umění improvizace, je naprostá odevzdanost přítomnosti. Když například bubeníkovi praskne blána na bubnu a najednou musí zahrát sólo ve vyprodaném sále, tak musí ty lidi zabavit. Anebo zpěvák řekne pár fórů, protože je najednou desetiminutový prostoj. Nebo ti tam vběhne nějaký šílenec a chce s tebou pařit. Ze začátku je to zábavné, ale pak se ho nemůžeš zbavit. To všechno je taky součástí improvizace.
Všechno to patří pod jednu střechu. Ale pokud to budeme brát čistě akademicky, tak improvizace se dá podle mě vytrénovat jako skill/dovednost, kdy budete potřebovat jiné metody než například pro kompozici, techniku a tak dále. Podle mě je to speciální, oddělený skill, který by se měl speciálně trénovat.

Jak jsi začal s improvizací?

Já jsem začal strašně pozdě. Když jsem poprvé chytnul basu do ruky, tak jsem měl ambici být skvělý, kvůli rodičům, egu, ambicím a tak. A jak jsem postupoval dál, tak jsem potkával muzikanty, kteří mi otevírali oči. Paradoxně jsem začal na pražské jazzové scéně. Neuměl na basu skoro nic. Bylo v té době sladkých 19 let. Jeden z mých prvních gigů (koncertů) byl s Tomášem Křemeňákem a Markem Šmausem, což jsou top jazzmani. A já jsem byl úplně strašidelně špatný. Hráli jsme cca tři hodiny pouze v triu (bez bubeníka, který nedorazil) a já to protrpěl. Vždy po 16 taktech nějakého jazzového standardu jsem se ztratil a hrál úplné nesmysly. Myslel jsem, že mě zabijou. Ale pak si mě Tomáš zavolal na hraní znovu a já vůbec nechápal proč. Něco jsem asi musel udělat správně, možná ve mně viděl nějakou naději, nebo mi prostě chtěl dát druhou šanci. Tato zkušenost mě tak nakopla, že jsem si řekl „aha“, já nemůžu hrát takhle špatně s takhle dobrými muzikanty.
Takže tohle byl můj impulz. Začínal jsem hodně pozdě, nevěděl nic o muzice, něco jsem si dokazoval a měl jsem úplně špatný přístup. Díky ostatním hudebníkům, kteří byli o tisíce kroků napřed, kteří mi otevírali oči a ukazovali cesty.

Jak o improvizaci přemýšlíš?

Pro mě je improvizace prvním impulsem, když se snažím uchopit nějaký motiv nebo frázi. Něco jako když máš první větu na začátku nějakého příběhu. Já vlastně potřebuju první frázi, najít tón, který se mi líbí v nějakém kontextu. Když hraju například v A moll, tak se snažím začít například od H, od devítky, aby to mělo nějakou šťávu, abych přidal něco jiného. Když začnu na základním tónu, tak se ho třeba snažím ohnout nebo zahrát skluzem. Nejhorší je, když začneš improvizovat a je to takové strnulé, vlastně tě to samotného nudí. Jako když se snažíš říct nějakou hrozně zajímavou historku, ale říkáš ji takovým pantátovským popleteným stylem, že sám sebe unudíš ještě před pointou. V duchu si říkáš: „Co jsem to vlastně chtěl říct?“. Tak pro mě je u improvizace hlavní, že chci říct něco zajímavého. Musím mít zajímavý rytmus nebo zajímavou notu. A od toho se odpíchnu. Snažím se pak vždycky přijít s nějakou jednoduchou frází, která mě baví, která tam “čouhá” a vytváří něco zajímavého. A od toho se to pak dál odvíjí. Něco jako jiskra, která zapálí oheň. Buď se to stane, nebo se to nestane. A jak se to stane, tak pak už jsi v tom, jsi v laufu a nepřemýšlíš o tom.

marekbero1

Spojuješ improvizaci se zpěvem?

Určitě ano. Teď se ze mě stává vlastně vokalista a pracuju na svých dovednostech i jako zpěvák. Píšu si písničky takovým stylem, aby seděly mému hlasu a projevu. Teď se v tom tak jako nalézám a hledám. Mám vytvořený svůj fiktivní charakter, kterému interně říkám „Karisma“, abych se od toho oddělil, abych to nebyl já, Marek Bero, basák všeho druhu. Potřebuju někoho jiného. A když ty počáteční fráze začnu vokalizovat s nástrojem, tak jsem okamžitě jinde, mám lepší, emotivnější tón, jasnější fráze. Pro mě to je úplně zásadní věc.

Používáš melodické vedení?

Ano melodické vedení jde přirozeně. Za těch x-let, co jsem muzikant, tak jsem naposlouchal a nahrál kvanta muziky. Máš to v sobě, všechny ty skladby, tu hudbu a tak.

Takže když pak dělám vlastní věci, tak mě to automaticky někam vede. Zjistíš, že hudba, kterou jsi poslouchal jako teenager, tě provází celý život, že tě neopustí.

Takže já vlastně mám v sobě přirozeně zakořeněné melodické postupy Red Hot Chili Peppers, Faith No More nebo Queens of the Stone Age. Ty melodické postupy jsou pořád ve mně, a když pak začneš dělat linku, tak to z tebe začne padat, slyšíš, kam melodie má vést. Hodně věcí vychází z blues. Když jsi rocker a posloucháš rockovou muziku, tak je to všechno tak strašně propojené, bluesová pentatonika a kolik je v ní melodických variací. Takže když slyšíš kila (akordy), která mají bluesový charakter, hned tam začneš automaticky používat nějaký model John Lee Hooker a podobně. A když máš hudební vkus, tak tam zasazuješ všechno, že to sedí a má eleganci.

Zahrnuješ improvizaci do výuky?

Když vidím, že s daným materiálem student bojuje a prostě to nejde, tak položíme basu, vůbec na ní nehrajeme a chvíli třeba jenom tleskáme. Nebo stačí, když jenom mluvíme. Jenom tím, že třeba vokalizujeme daný rytmus, tak v momentě, kdy zase vezme basu zpátky do ruky, najednou začne hrát lépe.

Uvědomuješ si u sebe rozdíly mezi emotivním a logickým hraním?

Ideální stav je, když se to navzájem podporuje. Když máš znalost, zkušenost, víš, co chceš, máš to pod kontrolou – to je ta logika, máš nějaký plán, Ale pak vlastně ten plán chytne úplně jiný směr, když do toho vložíš svoje srdce, vložíš do toho svojí emoci. Bez toho to prostě nemůže fungovat.
Musíš dostat za tu logiku. To je vlastně i můj cíl cvičení. Chci vypnout mozek, když hraju, neřešit ty logické věci. Moje příprava na cvičení vypadá tak, že se snažím hrát věci co nejvíckrát to jde. Ne že by mě to tak extra bavilo, ale z toho důvodu, že vím, že čím víckrát to zopakuju, tak tím víc si to ta ruka zapamatuje a tím více se pak můžu spolehnout na intuici. Pak už to mám tak zajeté, že dané písničky můžu jíst klidně párek. To ti pak uvolní mentální prostor. Něco hraješ a najednou se tam něco otevře, protože vypneš hlavu.

marekbero2

Dá se popsat koncentrace při improvizaci?

Snažím se dělat věci v ten daný moment, jak nejlíp umím. Je to takové jednoduché, až banální pravidlo. Ale myslím si, že je snadněji to deklamovat, než se tím ve skutečnosti řídit. Většinu času to nedělám ani já, ani většina lidí. Jsme furt tak roztěkaní, že i banální věci, jako namazat si chleba děláš s telefonem v druhé ruce. Hodně věcí děláš na autopilotovi a pak se to promítá i do hraní. Spoléháme na autopilota a úplně nám uniká zážitek z toho, co děláme. Myslím si, že nám často uniká přítomný moment, plná koncentrace na to, co děláme. A vlastně dělat jenom jednu danou věc a nezahlcovat se myšlenkami kolem je náročné. Prostě musíš dělat to, co děláš v ten daný moment nejlíp, ať je to cokoliv. A tím odpadne takové to filozofování o tom, proč něco nefunguje, proč se něco nedaří.
Podle mě se koncentrace dá naučit. Můžeš se naučit improvizovat, můžeš se naučit zpívat čistě. A musíš se vlastně naučit koncentrovat, protože nic z toho bez toho nejde. Musíš vnímat, jestli to, co děláš, je dobré. Jsou lidi, kteří hrají x-let a hrají pořád stejně. Třeba ani neví, že mají špatný tón. Protože se soustředí příliš na techniku, nebo chtějí zahrát nějakou melodickou linku, ale unikne jim, že všechno to zní vlastně blbě, že mají hnusný, nepříjemný tón nástroje. Nebo někdo zase neví, že má sice dobrý tón, ale špatné frázování. Je tam spousta věcí, které se dějí v momentě, kdy hrajete. Postupem času, jak získáváš zkušenosti a koncentruješ se, tak musíš vědět, jestli to, co děláš, děláš dobře. Že to má nějaký vývoj a progres. Když třeba začínáš od nuly na nástroj, tak po pěti letech bys měl být docela slušný hudebník. A když po pěti letech hraješ furt blbě a nejsi schopný zahrát jednoduchou písničku, máš hnusný tón, nebo nejsi schopný trefit první, tak tvůj cvičební proces nebo tvoje koncentrace je prostě špatná. Děláš zkrátka něco blbě. To si musíš uvědomit. Když to nevíš, když na to sám nepřijdeš, tak musíš mít pokoru, že jdeš za někým zkušeným a zeptáš se ho na názor nebo radu.

Co si myslíš o vyjadřování rytmu ústy?

Já o tom píšu ve svých knížkách Baskytarová posilovna 101 a v praxi na hodinách se svými studenty. Nejdřív máš hudbu tzv. v ústech. Nápad, který si zazpíváš, zabroukáš, zakňouráš, způsob hlasového vyjádření je už na tobě. Haha! Až pak to můžeš začít zkoušet zahrát. Rytmus na drouhou stranu je vyloženě fyzická záležitost. Čím víc komponentů svého těla do vyjádření rytmu zapojíš, tím lépe. Ideální je, když si podupáváš levou či pravou nohou, můžeš ještě tleskat a do toho si budeš nahlas říkat „první, druhá, třetí, čtvrtá“, „tatata, tak tak“…, nebo si podupáváš nohou a u toho čteš nějaký text. To je jedno, můžeš si číst nějakou knížku, ale už máš groove. To je podle mě extrémně důležité. Být schopný vyjadřovat rytmus fyzicky, bez svého primárního nástroje. Když neumíš zpívat (spousta lidí se bojí zpěvu), tak je dobré nějak začít, dostávat ze sebe ven tóny, zvuky, hluky, protože jinak se ten proces nerozeběhne.
Co člověk, to jiný přístup. Když to nevyjádříš pusou, vyjádříš to rukama, prsty, atd. Já třeba slapuju palcem do láhve. Myslím, že někomu jde víc zpěv a někomu to jde lépe zatleskat, anebo to můžeš zkombinovat. Je to hledání a hlavně se nesoudit, nebát se falešných tónů, nebát se svého hlasu a energie. Je jedno, jestli si nápad zazpíváš, nebo zatleskáš, nebo si podupuješ, nebo boucháš palcem do lahve. Všechno to, co děláš, se počítá, vyjadřuješ hudbu a rytmus fyzicky. I hlas, rozechvění hlasivek, je taky vlastně fyzická záležitost.

marekbero4

Je důležité ctít v hudbě metrum?

Komplexní otázka. Groove a metrum bude fungovat, když budeš mít dobrý tón. A s tím souvisí i dynamika. Když přejdu ke svému nástroji, tak úplně jinak budu přistupovat k hraní basy v Megadeth a úplně jinak budu přistupovat, když bych hrál basu pro Maceo Parkera. Všechno to začíná nstavením tónu na daný styl a energii. Jakou máš kvalitu tónu, sílu úderu a interpretaci daného stylu. Tak můžeš být strašně dobrý groover i v Megadeth. Budeš tam mít groove, nakreslený tón, agresivitu, bude tam ta špína, bude tam ten “attitude” a pak bude vše v pořádku. Když bych stejný přístup aplikoval na hudbu Maceo Parkera, tak to nebude fungovat. Zabiješ funk, i když budeš mít skvělý groove. Tvoje otázka je pro mě spíše o interpretaci metra. Přirozeně začínáš od metra, abys hrál přesně na dané doby, s metronomem, abys byl zkrátka co nejpřesnější.

A je jedno, co hraješ, ale musíš být schopný zahrát např. BPM=80 čtvrtky, osminy, šestnáctiny atd. a je úplně jedno, jestli jsi metalista nebo jazzman. Pak lze metrum interpretovat a hrát si s ním. To je ale další level. Je to hlavně otázka zkušeností, vkusu, a také přichází do úvahy ostatní faktory, které jsou strašně důležité. Kvalitu tvého tónu ovlivňuje dynamika, dynamika souvisí zase se správným tlumením strun, které noty budeš hrát dlouhé, které budou staccato, kde budou pauzy, nebo někde zase nesmějí být pauzy. Ve studiu jsem se naučil, že pro basistu je velký handicap, když nehraje dlouhé, tlusté a plynule navazující tóny. Když se hraje nějaký lick, tak zkušený muzikant ho hraje plnotučně, i když je třeba staccato. Když ho zahraje míň zkušený hudebník, tak vlastně zní víc staccato, ty noty jsou kratší a zní tenčeji o něco víc, než by měly. To je velké téma, je tam strašně moc faktorů, které spolu souvisí.

Věnuješ se cvičení metra?

Ano. V tom jsem hodně metodický a systematický, protože to vyplývá z povahy toho, co dělám. Píšu knížky pro basisty, takže musím velmi dobře vědět, co a jak, proč, k čemu, ovládat všechny možné i nemožné patterny a stupnice...tohle je můj denní chleba.

Je groove v kapele kombinací různých emocí z různých nástrojů členů souboru, nebo se hráči snaží sjednotit na jednom společném groovu?

To záleží. Já tomu říkám magie. Když se sejdou ti správní lidi, v ten správný moment, tak vznikne něco fenomenálního. Při poslechu skvělé hudby mě nikdy nenapadne “hm, na jaký hraje nástroj?”, “kdo to produkoval?” nebo “co je to za efekt?”, detaily jsou mi úplně jedno. Když poslouchám muziku a stane se mi, že jsem úplně v tom, vůbec mě nenapadají producentské, aranžérské, muzikantské věci. Mě to vlastně v daný moment nezajímá. Jak si to užívám, tak vím, že je to dobré. Ale jakmile mě začne napadat “hm, to je zajímavý zvuk kytary – co to má, osmistrunku?”, jakmile to začnu analyzovat, tak vím, že mi tam něco chybí emočně. Když je emoce přítomná naplno, tak nad tím nepřemýšlím, užívám si poslech a nechávám detaily a otázky plavat.

Přemýšlíš ne v akordech a konkrétních tónech, ale v poměrech? Nebo přemýšlíš víc v konkrétních akordech?

V tomhle jsem takový jednodušší, haha. Snažím se spojovat akordy pomocí stupnic a pentatonik. Když mám nějakou harmonii, tak se nejdřív snažím najít nějaké spojení pro dané akordy, najdu společnou stupnici nebo pentatoniku, kterou můžu použít. Vždy se ti podaří najít doškální sekvenci akordů (tj. akordů postavených na tónech dané stupnice) a k tomu jejich stupnici potažmo pentatoniku. Představuju si celou sekvenci na hmatníku, najdu si základní tóny, k tomu pak kvinty, oktávy, a pak tercie a pak všechno ostatní. Pro mě jako pro basistu je důležité, abych hrál basovou linku, která je zajímavá a melodická propojující akordy.

Ty přemýšlíš víc teda v modální harmonii?

Podle případu. Asi v modální i funkční harmonii. Já mám vlastně tyto věci teoreticky i prakticky zmáknuté, takže když mi řekneš „zahraj mi 7 akordů v G dur nebo v e moll“, tak je zahraju, vím, kde jsou na hmatníku a znám jejich funkce a složení. Takže to mám přirozeně spojené, hudební teorii s praxí. Když chceš hrát kvalitně walking bass, tak musíš znát tóny na hmatníku, skladbu akordů i hudební teorii. Pro sólové hraní platí to samé, plus je potřeba pracovat ještě více na technice a rychlosti.

marekbero8

Když si vezmeš jazzový standart, rozumíš na první pohled poměrům mezi akordy?

Já jsem jazz už dlouho nehrál. Musíš si to vše ošahat v praxi. Když chceš hrát dobře jazz, tak musíš vědět, co je tritónová substituce, co je II V I kolečko, transpozice, alterace, atd.

Když chceš hrát dobře sólo, tak je dobré mít zmáknuté bebopové frázování, abys tam nehrál jenom stupnice a pentatoniky, to v jazzu moc nefunguje. Musíš tam mít ty průchody, protože jinak to není jazz. Takže z teoretického hlediska ano, když budu mít dostatek času, tak jsem schopný každý jazzový standard takhle zanalyzovat a následně i zahrát.

Vnímáš rozdíly v afroamerické a evropské melodice?

Ano, určitě. To je jasné. Ta rytmická stránka, dědictví afroamerické hudby je tak dramaticky znát, ovlivnilo to všechny, co milujeme blues, jazz, funk, soul nebo r´n´b. Ono když černí kluci a holky začnou hrát, tak mají úplně jiný groove, než máme my. A nemyslím si, že je lepší nebo horší. Je to jiné, mají to prostě jina. A platí to stejně u indického vnímání hudby, nebo když jdeš na Balkán a spustí na harmoniky se všemi jejich lichými takty a polyrytmy. Nebo cigáni, když hrají na akustiky. Já si říkám, že my běloši jsme na tom vlastně nejhůř. Máme strašně moc toho přemýšlení a máme strašně moc toho mozku a informací v hraní, že nám to trvá déle dostat se na jejich level, na kterém jsou oni instantně, protože tvoří víc spontánně a skrze emoce.
Mně se líbí, když se to všechno navzájem kombinuje a ovlivňuje. Myslím si, že to je největší dar hudby, že vlastně ty se můžeš učit basový linky basisty od Maceo Parkera, ale zahraješ je stejně po svém. To je úžasné. Že se inspiruješ a pak to zahraješ tak, jak to ty cítíš. A dáš do toho třeba něco nového.

Můžeš mi říct pár vlivů, co z čeho pochází v hudbě?

Tak jeden ze zásadních vlivů byl třeba Bach a jeho obdiv k pravidelně temperovanému klavíru. On byl taky jedním z prvních skladatelů, který začal brát vážně basovou linku. Začal ji psát. A basová linka je spjatá s rytmem. A pak když si poslechneš třeba basové linky Jamese Jamersona, tak víš, že on určitě musel znát Bacha. Ale používal třeba chromatické průchody. Nebo je hodně jazzmanů, třeba Charlie Parker, kteří znali a inspirovali se klasickou hudbou. A pak to vlastně použili i v jazzu, třeba chromatické spoje, zmenšené stupnice, alterované stupnice a tak dále. Tohle je dědictví Bacha. Teď jsem si třeba koupil jeho suity pro violoncello a přepisuju je pro pětistrunnou baskytaru. Cvičím Bacha skoro každ den a je to masakr. Slyšíš tam ty nádherné akordické spoje, hudební hádanky a jinotaje, které ti dochází až zpětně po nějakém čase, co danou věc hraješ. Krása!

Jsou určitá místa na zemi, kde jsou určité rytmy, typické melodické postupy. Vím, že v Japonsku používají předepsaný typ pentatonik. Takže všechno tohle má regionální charakter a specifika. My jsme měli ve středověku gregoriánský chorál, ze kterého vzniklo pak i naše názvosloví. Je fascinující číst knihy o historii hudby a zjišťovat, jak spolu vše souvisí. Jedna z nejlepších knih v tomto směru je Music Instinct od Philipa Balla.

marekbero6

Jak se projevuje v současné době bluesový vliv?

Poslechni si Billie Eilish, její největší hit Bad Guy. Tak to je blues v G moll. Další překvapivý bluesman je Michael Jackson, jeho skladby mají často bluesovou formu. Rolling Stones se vlastně proslavili tím, že hráli covery bluesových muzikantů. Jejich první album byly pouze bluesové coververze a neměli tam jedinou vlastní písničku. Taky si myslím, že spousta bílých muzikantů cíleně vykrádalo blues. Led Zeppelin by neexistovali bez blues. Black Sabath by nikdy nepřišli s tritónem, kdyby neznali Roberta Johnsona a jeho devil music. Takže ten vliv je tak ohromný a tak silný, že podle mě blues je prorostlé veškerou naší kulturou. Nedokážu si představit jiný žánr, který by takhle moc ovlivnil naší současnou hudbu.

Co jazz?
V jazzu je strašně moc vlivu klasické hudby. Ta komplexní harmonie, postupy. Bez Bacha by zase nebyl jazz a nebyl by bebop. V podstatě mi to přijde, jako když povýšíš blues na klasickou hudbu. Jazz je jakoby obohacený blues. Krásný příklad je bluesová dvanáctka.

Když máš standardní bluesovou dvanáctku, tak ti stačí tři kila. A když máš jazzovou dvanáctku, tak najednou tam máš průchody z F7 do Bb7 přes H dim. Takže to je tak asi stručná definice jazzu pro mě.

Je jazz víc bílá hudba než černá?

Dneska je to různé. To je jako když se o dixielandu říká, že je to jazz hraný bělochy. Jazz byla populární hudba. Dneska jdeš do jazz klubu, kde je 50 lidí, a přitom tam harjí virtuózní, špičkoví instrumentalisté. Jazz je opět alternativní hudbou pro zasvěcené. Ale dřív to byla populární hudba. Stejně jako klasická hudba byla kdysi populární. Mozart byl něco jako Max Martin (známý popový producent) dneska.

Uvědomuješ si svůj hudební jazyk?

Rozhodně. Za ta léta jsem si vytvořil svůj zvuk, mám svoje oblíbené postupy, charakteristické vyhrávky, licky. Můžu říct, že ano a jsem na to hrdý. Můžu říct, že existuje Marek Bero style, haha. Když mě uslyšíš na nahrávce, tak mě snad poznáš. Na tom jsem pracoval spoustu let a chci samozřejmě dál pracovat.

Dá se naučit hudební jazyk někoho jiného?

Ano, určitě. Já jsem takhle řešil styly Flea, Marcuse Millera, Roberta Trujilla, Jaca Pastoria, atd… vždycky jsem studoval svoje basové hrdiny. Naštěstí nejsem tak dobrý v kopírování, takže jsem nikdy nezněl jako Victor Wooten nebo John Patitucci. Ale jsou hudebníci, kteří jsou extrémně talentovaní a jsou tak šikovní, že to dokážou. Viděl na YouTube nějaké zpěváky, a je jich docela dost, kteří zní úplně stejně jako Ed Sheeran. Hrají úplně ty samé věci jako on. Zároveň mi to přijde líto, protože oni jsou tak strašně šikovní, ale vlastně jsou jenom další napodobenina Eda Sheerana. A tenhle svět nepotřebuje víc než jednoho Eda Sheerana. To je až až, haha.

Uvědomuješ si u sebe druhy práce s motivem?

Jo, určitě. Pro mě je nejzásadnější frázování. Abys měl nějakou smysluplnou frázi, která je chytlavá, tak potřebuješ tři tóny. Dva tóny jsou málo, taky to jde, ale je to hodně omezené. A když máš tři, čtyři tóny, tak z nich dokážeš vybudovat strašně silnou melodickou frázi, kterou můžeš klidně donutit lidi, aby si ji s tebou zpívali. Jako když píšeš popovou píseň. Máš refrén, chytlavý popěvek. Takže třeba tohle je podle mě skvělá metoda, jak se můžeš rozvíjet jako hudebník. Že se učíš frázovat. Učíš se ale frázovat zajímavě, překvapivě. Hledáš neotřelý rytmus a pracuješ s minimálním počtem tónů. A když na těch třech, čtyřech tónech uděláš zajímavou frázi, tak pak můžeš postupovat dál. Pak to vlastně překlopíš do nějaké pentatoniky, stupnice, do patternu. V tomto je pro mě velká inspirace např. basista Janek Gwizdala. On je klasický jazzman, takže hraje strašně moc akordů a vůbec všeho. Ale také je jedním z mála basistů, kteří mě baví, když hrajou sólo. Chci ho poslouchat, protože má krásné frázování a melodiku. Můžeš být skvělý basák, který drží groove. Ale když přijde sólo, tak to je extra disciplína. A ještě je extra výva hrát zajímavá sóla na basu, nástroj primárně určený pro doprovod. Po internetu na toto téma koluje nesčetně vtipů a memes. Úpřimně, basové sólo je většinou nuda. Baskytara je nástroj, který není konstruovaný na sólové hraní. Nemá dostatečně průrazný nebo líbivý zvuk, nemá “houslový” tón. Ale je pár basistů, kteří jsou tak strašně dobří, že vás dokážou zaujmout i sólově a to protože hrají velmi melodicky. A když dokážeš hrát melodické, krásné fráze, které zní jako lidský zpěv, tak to je podle mě celá podstata improvizace. Že napodobuješ tónem a frázováním lidský zpěv, komunikuješ emoci a hypnotizuješ obecenstvo.

Cvičíš patternové stupnice?

Ano, mraky. Mě to baví. Vím, že je to tak napůl k ničemu, ale baví mě to čistě z mechanického hlediska. Já rád hraju rychle. Jsem rockový a metalový basista a potřebuju mít rychlé prsty. Je to jako sportovní disciplína. Když chceš hrát rock a metal, musíš umět hrát rychle a technicky.

Používáš looper, backing tracky?

Looper ne. Ale backing tracky určitě. Když se učím fráze, nebo když něco trénuju, tak si dělám automatické smyčky. Teď zrovna jsem si tady přepsal Jamese Jamersona, studuju si ho tady s Bachem, protože to je výzva. Je hrozně těžké hrát po Jamersonovy jeho basové linky, on nezopakuje takt, má pokaždé nějakou rytmickou variaci.

marekbero7

Takže já si jeho part přepíšu do not, pak si to zasmyčkuju a hraju dokola. Zpomaluju si to, zrychluju a učím se to, dokud to neumím zahrát přesvědčivě. Jako učební metoda je to boží. Ale že bych byl takový ten umělec, co si udělá podklady, „one man band“, to mě nikdy moc nelákalo. Nicméně v poslední době jsem začal vystupovat sólově v rámci projektu Low Heaven, kde zpívám, hraju na basu a používám backing tracky, ze kterých mi hrají bubny. Ale radši bych hrál se živým bubeníkem...všechno má pak daleko větší šťávu.

 

Děkuji za rozhovor pro projekt HUDEBNÍ JAZYK, akreditované semináře DVPP „Improvizace a hudební jazyk“ pro učitele hudebních oborů ZUŠ a konzervatoří.